Článek
Z hlídání konců se stala společenská norma
Za ta léta se okolo prozrazování konců ustálil pevný obřad: dlaně na uši, hlasité přezpívávání každé věty, u níž hrozí prozrazení, a nepsaný příkaz recenzentům, ať zápletku nechají být. Spoiler dnes patří ke slovům, která umí spolehlivě zvednout ze židle celý obývák. Streamování a sociální sítě to sice vyhnaly do extrému, kořeny jsou ale mnohem starší: ostražitost vůči vyzrazení výrazně nastartoval už Hitchcockův Psycho. Ten dorazil do kin s tvrdými pravidly pro návštěvníky, s cedulemi ve foyer i s kampaní, jež publikum nabádala, aby si napětí samo nepokazilo.
Když se badatelé z Kalifornie zeptali početné skupiny lidí, zda jim předem odhalené rozuzlení zážitek pokazí, většina souhlasně přitakala, aniž by nad tím dvakrát dumala. Průzkum na vzorku zhruba tisíce obyvatel Spojených států vyzněl obdobně, protože téměř každý druhý účastník věřil, že dohledávání spoilerů mu radost z filmu i seriálu spolehlivě zkazí.
Dvanáct povídek, troje testování a překvapivé skóre
Do cesty téhle rozšířené představě se postavili dva psychologové ze San Diega. Sestavili troje testování, do kterých zapojili dohromady dvanáct povídek roztříděných do tří skupin: detektivní zápletky, příběhy s ironickou pointou a náročnější literární prózu. Právě takový střet zažitého očekávání s tvrdými čísly patří k tomu nejzajímavějšímu, co psychologie dokáže nabídnout. Pod povídkami byli podepsaní autoři formátu Agathy Christie, Roalda Dahla či Johna Updika a každou variantu textu prošlo aspoň třicet čtenářů, takže výsledek nestál na pár nahodilých dojmech.
U příběhů s ironickým zvratem si čtenáři jednoznačně oblíbili právě ty verze, před nimiž stál kratičký odstavec vyzrazující, jak to celé dopadne. Detektivky přinesly stejný obrázek, protože předběžná znalost toho, koho Hercule Poirot nakonec usvědčí, radost ze čtení nepodkopala, ba naopak ji povytáhla o stupínek výš. Obrazně laděná literární próza sklidila napříč všemi třemi kategoriemi nejmenší nadšení, i tady ale nakonec bodovala verze s odhaleným koncem víc než ta tajená.
Předem známý závěr uvolní pozornost pro řemeslo
V dalším z pokusů popisovali čtenáři silnější požitek už v půlce textu, tedy hodně dlouho předtím, než se k prozrazenému závěru vůbec propracovali. Zní to paradoxně, ale dává to smysl ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, kolik síly napjaté dohadování spolyká. Výklad, jenž se v odborných textech opakuje, se opírá o takzvanou plynulost zpracování: jasně daný cíl ušetří mozek vyčerpávajícího odhadování a uvolní mu kapacitu pro vnímání toho, jak je vyprávění poskládané.
Jeden z autorů výzkumu připodobnil děj k ramínku na oblečení, protože samotné ramínko nikoho nenadchne, jenže bez něj by látka skončila zmačkaná na podlaze. K tomu se pojí, že prozrazení nemá jen jednu podobu. Tušit, že se pár na konci nedá dohromady, je totiž nesrovnatelné s tím znát každou zatáčku cesty, po které se k tomuhle rozuzlení příběh dostane.
Proč po rozuzlení jeden touží a druhý před ním prchá?
Jistá část diváků bere dopředu odhalený konec jako citový bezpečnostní pás, který sníží intenzitu prožitku právě natolik, aby u příběhu vydrželi až do konce. Druhá skupina to má obráceně, protože kvůli té nejistotě si film vlastně vůbec zapíná. Ukazuje se tak, že jeden a tentýž snímek může být pro dva lidi naprosto odlišnou zkušeností.
Volně vedený experiment s napínavým televizním dílem odhalil, že recenzi s odhaleným koncem si častěji vybrali ti, kdo se báli o vlastní klid, tedy měli obavu, že uvidí něco, co vidět nechtějí. Samotný strach o osudy postav volbu nepředpovídal, i když s obavou o sebe sama úzce souvisel.
Proslulý nález se jiným týmům zreplikovat nepovedlo
Šetření na Arkansaské univerzitě, v němž si 326 studentů přečetlo povídky s nečekaným koncem v odhalené i skryté podobě, žádný rozdíl v celkové míře požitku neodhalilo a stejně tak nenašlo rozdíl v napětí, dojetí, ani v onom dozvuku, kdy v člověku text ještě chvíli doznívá. Jeho autoři jdou dokonce o krok dál a kalifornské zjištění popisují jako ojedinělý výsledek, jejž se cizím týmům nepovedlo samostatně doložit. Věda si podobné rozpory hlídá a jediný efektní nález jí ke spokojenosti nestačí.
Jiná diplomová práce z roku 2016, přitom došla k mírně odlišnému obrázku: některé typy prozrazení sice celkovou radost z příběhu nezměnily, dílčí prožitkové složky ale stlačily. A několik dalších týmů naměřilo rovnou opačný efekt. Nizozemský výzkum z roku 2014 zjistil u neprozrazených příběhů silnější emocionální nabuzení i vyšší požitek, další práce pak opakovaně ukázaly, že spoiler radost ze čtení spíš ubírá. Celková bilance je tedy rozpačitá: většina studií žádný výrazný efekt nenachází, a pokud už nějaký naměří, bývá častěji záporný než kladný.
Vtáhne vás to i tak, i když víte, jak to dopadne
Názorně to předvedl pokus s Hitchcockovou krátkometrážní epizodou Bang! You're Dead. Účastníkům, jimž vedoucí experimentu předem řekl, že nikdo neutrpí zranění, tahle informace při plnění zadaného úkolu během sledování ani trochu neprospěla. Vědomí toho, jak to skončí, nás totiž nepřipraví o schopnost vklouznout do kůže postav, pozornost si příběh ukořistil stejně. Autoři přitom upozorňují, že samotnou míru napětí neměřili, takže o tom, zda spoiler napětí tlumí, jejich data nic neříkají.
Dotazníkové šetření mezi fanoušky seriálu Lost pak naznačilo něco jemnějšího, než se obvykle traduje: prozrazení sice ubralo na šoku z překvapivých zvratů, ostatní zdroje potěšení: herecké výkony, dialogy, vizuální zpracování, ale nepoškodilo. Jediná studie, která u televizního finále skutečně naměřila vyšší požitek u prozrazených diváků, se týkala seriálu Jak jsem poznal vaši matku a šlo o korelační pozorování, nikoli o experiment.
Jak s vyzrazeným koncem naložit doma
Pokud vás někdo o překvapení předčasně obere, večer tím ještě zdaleka nekončí. Pusťte si stejný snímek s jiným záměrem a sledujte, kde už v úvodních minutách leží nenápadné náznaky konce, jak dlouho kamera setrvává v okamžiku zlomu a jak herci ztvárňují to, co má zůstat divákovi zatím utajené. A jestli se řadíte spíš mezi ty, kdo si závěr raději zjistí předem, není to známka slabosti ani netrpělivosti, protože vyhledání spoileru bývá způsob, jak se chráníte před nepříjemnými emocemi. Nejlepší domácí zásada je proto nasnadě: dřív než začnete probírat konec, zeptejte se ostatních, jestli o něj vůbec mají zájem.
Zdroje:
https://www.eurekalert.org/news-releases/853515
https://www.universityofcalifornia.edu/news/spoiler-alert-spoilers-make-you-enjoy-stories-more
https://www.cabletv.com/entertainment/spoiler-alert-reasons-we-ruin-endings-survey
https://www.psychologicalscience.org/news/spoilers-actually-enhance-your-enjoyment.html
https://ssol-journal.com/articles/10.61645/ssol.190
https://www.annalisacohen.net/wp-content/uploads/2023/05/Applied-Cognitive-Psychology-2023-Cohen-Spoiler-alert-How-narrative-film-captures-attention.pdf
https://www.psychologytoday.com/au/blog/the-squeaky-wheel/202607/what-your-spoiler-preference-says-about-you
https://ijoc.org/index.php/ijoc/article/view/19466
https://scholarworks.uark.edu/psycuht/10
https://www.participations.org/04-01-05-gray.pdf
