Článek
Strach nanečisto, který se v ostré krizi vyplatí
Vzpomínáte, jak se na jaře roku 2020 zabouchly dveře domácností a život se přesunul k obrazovkám? Právě tehdy vyšlo najevo, že jedna skupina lidí drží nervy na uzdě lépe než zbytek populace. Řeč je o divácích, kteří si potrpí na děsivé filmy. Studie, do níž se zapojily tři stovky respondentů, odhalila nečekaný vzorec: milovníci žánru procházeli náročným covidovým obdobím psychicky stabilněji než ti, kdo se hororu vyhýbají. Nejvýrazněji se to projevilo u vnitřní tísně, kterou příznivci hororů pociťovali prokazatelně méně než zbytek vzorku.
Proč fanoušci hororů ustáli pandemii s menší úzkostí?
Za tím zdánlivým paradoxem se skrývá vcelku logická úvaha. Kdo si nepříjemné napětí prožil mnohokrát jako hru, ten se v opravdové tísni tak snadno nesloží. Diváci, kteří u obrazovky opakovaně čelí tíživým emocím, získávají pocit, že mají otěže ve svých rukou; nesnáze pak vnímají jako něco, co se dá zvládnout, ne jako slepou uličku. K tomu se přidává ještě jedno zjištění. U lidí, které silněji táhne morbidní zvědavost, se objevovala i takzvaná pozitivní odolnost, tedy víra, že se z těžkých časů nakonec dostanou. Vychází to z hypotézy, že kdo si obdobné hrůzy nesčetněkrát prožil ve fikci, přichází k reálné pohromě duševně obrněnější.
Vaše tělo trénuje na poplach, který nikam nevede
Co se přitom v těle vlastně odehrává? Horor v nás rozjede ryze tělesnou poplašnou reakci. Adrenalin a kortizol se spustí podobně jako při opravdovém nebezpečí a tělo přepne do pohotovosti, i když jediné ohrožení běží na plátně. Ve chvíli, kdy příběh dospěje k závěru a hrozba pomine, se vlna obrátí a nastupuje opačný, zklidňující stav provázený pocitem úlevy. Na téhle mechanice ostatně stojí i expoziční terapie, při níž se se strachem střetáváme záměrně, abychom nad ním získali navrch. A tady je jádro věci. Vyhýbání je přitom pro úzkost palivem: každý úkrok před tím, co nás děsí, jí propůjčí o kus víc síly. Horor přitom nabízí luxus, který skutečná krize nikdy nedovolí: kdykoli ho zastavíte nebo vypnete a v mžiku se vrátíte do bezpečí obýváku. A právě ta jistota, že máte knoflík stále po ruce, dovolí u nepříjemné emoce vydržet dost dlouho na to, aby si na ni tělo zvyklo, což je celé jádro expozice. Sledování děsivých snímků tak lze chápat jako svépomocnou obdobu expozice, při níž se učíme snést a zkrotit i nepříjemné pocity.
Horory jsou očkováním proti strachu
Odborníci mají pro tuhle zkušenost pěkné přirovnání: připodobňují ji k očkování, kdy malá, kontrolovaná dávka strachu funguje jako trénink, díky němuž psychika lépe unese tu opravdovou ránu, až přijde. Žánr zkrátka vytváří hřiště, na kterém si člověk brousí umění ovládat vlastní strach a úzkost. A dochází přitom k něčemu praktickému. Ponoření do napínavé zápletky je zároveň tichým tréninkem: postupy, jak si poradit s tlakem, se pak hlásí i mimo gauč, v běžných situacích. Když se strachem setkáváme za kontrolovaných podmínek, pomalu si vyladíme repertoár reakcí, který se hodí, až dojde na opravdový nápor. Pozor ale na jeden háček. Cílem není vyděsit se za každou cenu co nejvíc; lidé naopak vyhledávají jakýsi ideální bod strachu, kde zážitek pořád ještě baví. Ten posun přitom nepohání samotná výše děsu, ale hlavně to, že člověk nepříjemný zážitek nevzdá a dotáhne ho až do konce. Právě proto z experimentu ve strašidelném domě popisovali největší osobní posun ti nejvyděšenější návštěvníci, kteří se přesto odhodlali vejít a projít až ven. Podobně jako když si člověk teprve postupně oblíbí pálivé jídlo, které napoprvé skoro nešlo pozřít, i prvotně odpudivé emoce dokážou opakováním nabrat příchuť odměny.
Za dobrovolným děsem stojí dopamin i pocit kontroly
Zbývá vysvětlit, proč po filmové hrůze vůbec saháme dobrovolně, když nás má z definice rozhodit. Ta zdánlivě zvláštní záliba má přitom docela jasné kořeny. Chuť na bezpečné leknutí nás beztak provází už od nejútlejšího dětství, od hry na schovávanou přes vylekání od blízkých až po dobrovolné svezení na horské dráze. Když se lekneme, tělo vyplaví vedle adrenalinu i dopamin, hladina vzrušení vyskočí a dostaví se příjemné, skoro slastné vzrušení. Samotné mrazení tak dokáže překlopit strach v čiré vzrušení a člověka naladit optimističtěji. Fanoušci od žánru totiž nečekají jen ježení chlupů na zádech, ale rovnou i potěšení, které z těch nepříjemných emocí dokážou sami vytěžit. A rozhodně nejde o úchylku hrstky podivínů; obliba děsivé zábavy je ve skutečnosti věcí většiny z nás.
Svůj podíl na tom má i vědomí, že celou situaci držíme pevně v hrsti. Paradoxně nás děs z pohovky utvrdí v tom, že se nám doopravdy nic nestane, a jistota, že sedíme doma v bezpečí, ten klid ještě posílí. Horor zároveň dává úzkostem bezpečný prostor: místo abychom je odsouvali kamsi stranou, na chvíli si je vědomě prožijeme a necháme je zase odeznít. A když se poslední přeživší nakonec probije z nejhoršího ven, působí to na diváka nečekaně očistně a povzbudivě. Nezanedbatelná je i společnost u obrazovky; sledování ve dvou nebo v partě promění strach ve sdílený zážitek a rozhání pocit osamění. Než ale něco děsivého pustíte ostatním, ověřte si, že jsou pro. A u vyprávění o přežití v rozvráceném světě se divák navíc učí cenit si vynalézavosti i vzájemné opory, tedy přesně toho, oč se člověk opře, když udeří opravdová nouze.
Cvičiště emocí, ale rozhodně ne recept pro každého
Než ale popadnete ovladač, sluší se přibrzdit. Strašidelné filmy totiž nejsou univerzální lék, který by sedl komukoli. U člověka, který už úzkost zná zblízka, je odmítavá reakce na horor pravděpodobnější, než bývá průměr. Zlomek publika, typicky lidé s dřívějším traumatem nebo úzkostnou diagnózou, si ale z filmu může odnést něco, co jen tak nepovolí: dotírající obrazy i dlouhý stín tísně. Právě oni by měli být obzvlášť opatrní a rozhodně se vyhnout snímkům, které kopírují jejich vlastní zlou zkušenost. Ostatně o tom, jestli vás snímek pobaví, nebo rozhodí, rozhoduje ze všeho nejvíc povaha samotného diváka. Odborníci proto krotí očekávání: pustit si horor žádnou léčbu nenahrazuje a odbornou péči rozhodně nezastoupí. Celé to navíc platí pro dospělé; dětem věkově nevhodný horor psychiku neotužuje, naopak jim umí přidělat strach i problémy se spaním. Většina lidí ale sama docela dobře pozná, jestli je pro ně dobrý nápad si něco strašidelného pustit. Když si nejste jistí, začněte něčím mírnějším a tempo i hlasitost si klidně řiďte podle sebe; nikdo vás nenutí dojít až k nejtvrdším kouskům.
Co si z toho tedy odnést? Jestli patříte mezi ty, kdo si o víkendu s chutí pustí něco mrazivého, nejspíš tím nevědomky posilujete svou psychickou výbavu pro chvíle, kdy přituhne. Strach z bezpečí gauče vás učí ustát bušící srdce i zrychlený dech a pochopit, že poplach nemusí znamenat skutečné ohrožení. Pokud vás ale horor jen vysává a děsí ještě dlouho po zhasnutí, do ničeho se nenuťte a klidně sáhněte po jiném žánru. Jak na to prakticky? Nemusíte hned pořádat noční maraton nejdrsnějších kousků; často stačí jeden film za víkend a spíš navečer než těsně před spaním, aby si tělo napětí stihlo vydýchat. Platí to ale s mírou: hnát se noc co noc za stále drsnějšími kousky spíš otupí, než otuží. Vsaďte radši na titul, který vás baví, než na ten, co má být objektivně nejděsivější, a klidně u něj zůstaňte ve dvou, ať máte s kým sdílet napětí i následnou úlevu.
Rozumná dávka je taková, po které se cítíte spíš provětraně než rozlámaně, takže hlídejte vlastní reakci: přijde po dojití příběhu uvolnění a chuť si o něm povídat, trefili jste svou míru; pokud spíš tíseň, která neodchází, je to signál zvolnit, a když nepolevuje ani potom, probrat to s odborníkem. Nejde totiž o žádný výkon ani o to něco vydržet silou, smysl to má jen do chvíle, dokud si zážitek drží nádech zábavy.
Pro spoustu z nás je nicméně občasná dávka filmové hrůzy překvapivě zdravý způsob, jak si osahat vlastní hranice a vyjít z příští krize o kousek odolnější.
Zdroje:
https://psychnewsdaily.com/horror-fans-showed-more-psychological-resilience-during-the-pandemic/
https://www.psychologytoday.com/us/blog/unique-everybody-else/202012/why-fans-horror-movies-may-be-more-resilient
https://news.uchicago.edu/story/why-scary-movies-are-helping-some-people-cope-pandemic
https://www.nationalgeographic.com/science/article/how-horror-movies-can-help-overcome-trauma-and-relieve-stress
https://www.upworthy.com/horror-films-can-help-some-people-manage-anxiety/
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/can-experiencing-horror-help-your-brain-180980984/
https://neurolaunch.com/do-horror-movies-affect-mental-health/
https://profectusmag.com/a-healthy-morbid-curiosity-an-interview-with-coltan-scrivner/
https://patient.info/features/mental-health/can-watching-horror-films-reduce-stress
https://www.psychologs.com/why-horror-movies-can-be-therapeutic-the-psychology-of-fear-and-release/
https://alittlebithuman.com/comfort-of-horror-movies-mental-health/
https://www.psychologytoday.com/us/blog/why-we-love-horror/202110/the-psychology-horror-movies
