Článek
Raději hodinu v zácpě než pár minut v přeplněném autobuse, znají to mnozí. A psychologie naznačuje, že za odmítáním MHD stojí dvě věci: nechuť k novému a touha držet otěže pevně v ruce.
Volant jako nástroj, jak velet sám sobě
Vybavte si, co vás na vlastním voze vlastně přitahuje. Zpravidla to není tempo, ale spíš jistota, že rozhodnutí leží na vás. Tvůrci reklam s tím počítají už generace a soustavně apelují na lidskou potřebu ovládat dění, mít moc, vážnost ve společnosti i zdravé sebevědomí. Pokud se jich zeptáte, co je na řízení baví, dokola se vrací stejná odpověď: na nikom dalším nejsou odkázaní.
A právě tohle nutkání svírat otěže patří zřejmě k nejvýraznějším sdíleným znakům. Sednout za volant znamená vzít vlastní směřování do svých rukou. MHD se řídí rozvrhem, který jste nesestavili vy, zatímco za volantem máte dojem, že o své cestě rozhodujete sami. Ti, koho štve role pouhého spolujezdce, obvykle obtížněji překousnou okamžiky, nad nimiž nemají velení. Pro řadu z nich se navíc nezávislost prolíná s tím, jak si sami sebe cení, a tak se vzdání volantu blíží porážce.
Co dělá z ruky na volantu takový problém?
Auto totiž skrývá ještě jednu výsadu, jakou tramvaj nikdy nedá: soukromou bublinu zcela pod vaší kontrolou. A jistá skupina lidí vnímá zásah do osobní zóny jako naprosté trápení. Právě nával, při němž se neznámí lidé ocitnou doslova na dosah, představuje jeden z klíčových zdrojů stresu při cestování. Připočtěte nejistotu, zpožděné spoje a fakt, že průběh cesty nemáte ve své moci, a napětí ještě naroste. Vnímavějším jedincům dokáže přeplněnost a spletitost spojení navodit dojem uvěznění a zahlcení.
Svůj díl tu sehrává také povahové ladění. Introverti, jež obecně reagují na podněty silněji, vnímají identicky zaplněný vagon jako stísňující častěji než zbytek populace. Zásadní je opět míra ovládání dění: ve chvíli, kdy nemáte vliv na to, kdo se k vám natlačí, mění se zážitek v zátěž. Vlastní vůz proto působí jako ochranný kokon odstiňující vnější svět.
Roli otevřenosti byste nečekali
Druhá avizovaná vlastnost je ještě pozoruhodnější. Jakmile badatelé proměřili řidiče i cestující MHD pomocí pětifaktorového modelu osobnosti, vyplynul z toho zřetelný vzorec. Ti, kdo sedají za volant nejčastěji, mívají sníženou otevřenost vůči novinkám a zároveň vyšší extraverzi. Samostatné šetření na odlišné skupině to stvrdilo: s častou jízdou autem se pojí nízká otevřenost a vysoká svědomitost.
Co z toho plyne v běžné řeči? Menší otevřenost jde ruku v ruce s neochotou měnit zažité návyky. Když si na auto jednou zvyknete, vidina, že byste ho prohodili za autobus, působí takřka nepředstavitelně. Setrvačnost zvyku je tak mocná, že někteří lidé MHD ze svého života zcela škrtnou: v rozsáhlém švédském šetření se bezmála čtvrtina dotázaných přiznala, že za celý rok nesedla do hromadného spoje jedinkrát. Promlouvá do toho i emoční rozpoložení, neboť jedinci náchylní k úzkosti se veřejné dopravě raději obloukem vyhnou.
Vůz, který o majiteli leccos prozradí
Kromě ovládání dění a uzavřenosti vůči novému se přidává ještě jeden nenápadný rozměr: společenská prestiž. Vůz funguje jako sociální vizitka a lidé jsou na to vnímavější, než si připustí. V jednom britském šetření nadpoloviční většina respondentů uvedla, že to, jaké auto někdo řídí, mění jejich vnímání jeho přitažlivosti. Tento symbolický náboj je natolik mocný, že i řidiči s nízkým nájezdem posuzují auto skoro v každém směru lépe než hromadnou dopravu. Veřejná doprava jim totiž neposkytne nic z toho, co vůz ztělesňuje: postavení, možnost vyjádřit sebe sama ani vědomí, že situaci drží v rukou oni.
Když se z auta stane neviditelný standard
Závěrečným pojítkem je cosi, co si sotvakdo uvědomuje. Vůz je v naší kultuře zakořeněný tak hluboce, že ho považujeme za neutrální a samozřejmou variantu, nad níž ani nepřemýšlíme. Studie zahrnující přes dva tisíce Britů to doložila plasticky: s tím, aby se kvůli okolí omezilo kouření, souhlasily tři čtvrtiny lidí, ovšem u stejně postavené otázky o omezení jízdy autem klesl souhlas na pouhých 17 procent. Kdo vůz vnímá jako přirozenou výchozí pozici, ten hromadnou dopravu rovnou odsouvá mezi méněcenné možnosti, jež nestojí za zvážení.
Jaké ponaučení z toho plyne? Jestli vás samotná představa autobusu dokáže rozhodit, nemusí za tím vězet lenost ani sobeckost. Spíš u vás převažuje výraznější nutkání mít vše pod kontrolou, ostražitější osobní zóna a urputnější zvyk než u většiny, doplněné menší ochotou hýbat se zajetými kolejemi. Uvědomit si to o sobě je úvodní krok. Až se zase ocitnete v zácpě, zkuste si upřímně přiznat, zda vás čeká opravdová volnost, nebo jen iluze kontroly, kterou si kupujete za hodiny strávené za volantem. Občas postačí jedna jízda tramvají s knihou v ruce, abyste pochopili, že nechat volant neznamená přijít o svobodu.
Zdroje
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7349195/
https://www.rug.nl/staff/e.m.steg/steglustandmust.pdf
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5371752/
https://cronfa.swan.ac.uk/Record/cronfa65167
https://blogs.scientificamerican.com/anthropology-in-practice/choice-control-freedom-and-car-ownership/
https://www.frontiersin.org/journals/sociology/articles/10.3389/fsoc.2026.1766636/full
https://www.startrescue.co.uk/breakdown-cover/motoring-advice/motoring-developments-and-the-future/the-psychology-of-car-ownership-why-we-love-the-open-road
https://psychology.town/environmental/understanding-crowding-psychological-social-dynamics/
https://doaj.org/article/a38dcb05932e46f582b085dfc4cb081f
https://vegoutmag.com/lifestyle/k-psychology-says-people-who-enjoy-being-the-passenger-rather-than-the-driver-usually-display-these-8-distinctive-traits/
