Lidé, kteří pláčou u filmů, mají podle psychologů vyšší empatii

Nezáleží na tom, jestli vás zlomí závěr Lvího krále, nebo poslední chvíle filmu Marley a já, mechanismus zůstává v jádru pořád týž. Ve chvíli, kdy se na plátně rozehraje emočně nabitá scéna, aktivují se takzvané zrcadlové neurony, které se tváří, jako bychom vše prožívali na vlastní kůži.

Snímky mozku prozradily, že když se s hrdinou sžijeme, mozek se s ním jakoby napojí a rozsvítí přesně ty oblasti, které bychom zapojili, kdybychom danou věc dělali doopravdy. Svou roli hraje i chemie. Oxytocin podle výzkumníků působí jako jakýsi knoflík hlasitosti, který přitáčí mozkovou aktivitu navázanou na to, co zrovna prožíváme.

A přesně v tomhle bodě vzniká dojetí. U diváků, jimž po silné scéně vylétla hladina oxytocinu nejvýš, vzrostl také prožitek empatie. Náš mozek prostě nedisponuje spolehlivým vypínačem, který by oddělil hereckou iluzi od reality, a proto naplno reaguje i na příběh, u nějž dobře ví, že je smyšlený.

Slzy u filmu svědčí o silné empatii, sociálním vnímání a o schopnosti naladit se na ostatní. Empatie je přitom jedním ze stavebních kamenů emoční inteligence a psycholog Daniel Goleman ji řadí mezi pět jejích zásadních složek.

A rozvinutá emoční inteligence jde ruku v ruce se schopnějším vedením lidí, s úspěchy v práci i s lepšími výsledky ve studiu. Slzy v kině jsou tak spíš známkou emoční síly, protože vyplavený oxytocin podporuje schopnost vcítit se.

Řečeno jinak, kapesník v dlani nesouvisí se slabostí, ale často patří lidem, kteří si v osobním i pracovním životě vedou nadprůměrně.

Že za tím vězí víc než jen zvlhlé tváře, doložil pokus neuroekonoma Paula Zaka. Lidem, kteří shlédli hluboce dojemný příběh o nemocném dítěti, se hladina oxytocinu v krvi zvedla o 47 procent.

Míra vcítění následně napověděla, jak velkoryse se dotyčný zachová k naprosto cizímu člověku. Diváci emočně silné verze byli vstřícnější k neznámým a spíš přispěli na dobročinnost, a ti, kdo darovali, se k tomu cítili šťastnější. Nejvýrazněji reagovaly ženy, u nichž se uvolnilo více oxytocinu a které na charitu poslaly dvojnásobek toho co muži.

V praxi to znamená, že pohnutí před obrazovkou není jen prchavý pocit, ale spouštěč rozpoložení, v němž jsme k okolí laskavější a ochotněji pomáháme.

U některých lidí nejde o momentální náladu, nýbrž o rys povahy. Přibližně pětina populace spadá podle psycholožky Elaine Aronové mezi vysoce citlivé osoby, jež bolest druhých vnímají, jako by šlo o jejich vlastní.

Že takový mozek funguje odlišně, doložila studie z roku 2014: vysoce citliví lidé měli při pohledu na blízké výraznější aktivitu v oblastech napojených na empatii, a řeč je zhruba o jednom z pěti lidí. Emoce svého okolí tihle lidé doslova nasávají, což je dělá neobyčejně vnímavými k tomu, co druzí cítí.

Jejich nervový systém zpracovává smyslové vjemy do větší hloubky, a s tím se pojí jak vyšší empatie, tak kreativita. Táž vnímavost se otiskuje i do vztahů, protože kdo dobře čte emoce ostatních, snáze si buduje hlubší a bližší vazby. Zobrazení mozku navíc u osob s vysokou smyslovou citlivostí ukázalo výraznější zapojení center spjatých s empatií a uvědoměním ve chvíli, kdy si prohlížely emočně laděné obrázky.

Takže pokud jste ten, kdo v sále popotahuje jako první, můžete to brát jako svou malou superschopnost, ne jako ostudu.

Slzy ovšem neřídí jen empatie, a je poctivé to přiznat. Ženy se rozpláčou průměrně třicetkrát až čtyřiašedesátkrát za rok, muži zhruba pětkrát až sedmnáctkrát.

Na tomhle rozdílu se zčásti podepisuje i výchova. Holčičky bývají od malička vedené k tomu, aby své pocity pojmenovávaly a projevovaly, kdežto na kluky se často apeluje, ať to v sobě potlačí. Svůj vliv má i únava. Po nevyspalé noci reaguje emoční centrum mozku na nepříjemné podněty až o 60 procent prudčeji.

Ruku v tom mají i hormony. S emočními slzami se spojuje třeba prolaktin a u lidí, jimž slzy tečou snadno, bývá činorodější limbický systém. Kdo navíc dosahuje vyšších hodnot v takzvaném neuroticismu, prožívá radost, smutek i hněv častěji a silněji.

Za slzami se tedy nemusí skrývat jen vřelé srdce, ale klidně i bezesná noc nebo těžké životní období, což stojí za to mít na paměti dřív, než někoho odsoudíme.

Na závěr tu je i povzbuzení pro všechny, jimž slzy tečou snadno. V jednom experimentu se po smutném filmu cítili líp pouze ti, kdo se opravdu rozbrečeli, a jejich nálada se poté zvedla a vydržela zhruba 90 minut.

Pláč totiž rozjíždí vylučování oxytocinu a endorfinů, tělu vlastních látek, které umí odehnat stres. A dát se před ostatními do hlasitého vzlykání je samo o sobě projevem síly, protože takový člověk se nebojí ukázat, co cítí.

Potlačované slzy tak nezřídka uškodí víc než ty vyplakané, ačkoli nám okolí léta tvrdilo pravý opak.

Až vás u dalšího filmu přemůže dojetí, nemusíte kradmo pošilhávat, jestli si vás někdo nevšiml. Slzy nejsou důkazem, že něco nezvládáte, ale spíš toho, že dokážete vnímat a sdílet pocity druhých a že vám osudy postav i reálných lidí nejsou jedno. Klidně je nechte volně téct, nebo kamarádovi pusťte pořádný citový nářez a s úsměvem sledujte, kdo první hmátne po kapesníku. A pokud se řadíte k těm, kdo uroní slzu i u reklamy, berte to spíš jako poklonu než jako slabinu, kterou je nutné skrývat.

Zdroje:

https://www.outmost.studio/post/why-we-cry-at-movies-the-science-behind-emotional-storytelling

https://psychology-spot.com/sad-movies-to-watch/

http://www.milwaukeeindependent.com/syndicated/emotional-intelligence-cry-watching-movie-shows-empathy-exact-opposite-weakness/

https://theconversation.com/if-you-cry-while-watching-movies-it-is-probably-a-sign-of-your-emotional-strength-182664

https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-moral-molecule/200902/why-we-cry-movies

https://highlysensitiverefuge.com/do-you-cry-easily/

https://neurolaunch.com/why-do-i-cry-so-easily-psychology/

https://scienceinsights.org/why-do-i-cry-so-easily-causes-and-what-helps/

https://www.yourtango.com/self/people-who-cry-someone-else-starts-crying-has-these-distinct-personality-traits