Článek
Poctivost a skromnost otvírají cestu
Jak snadno se člověk omlouvá, závisí na míře jeho upřímnosti, pokory a svědomitosti. Může to působit jako samozřejmost, jenže právě z těchto vlastností pramení velká část toho, co na svém okolí vnímáme. Jeden ze sledovaných souborů navíc ukázal, že k omluvě častěji sáhnou i lidé přívětiví, tedy ti, pro které je bezkonfliktní vztah s ostatními důležitý. Proč do hry vstupuje zrovna svědomitost, badatele samotné zaskočilo. Jedno z nabízených vysvětlení míří k sebepojetí: pro člověka, který si zakládá na spolehlivosti a dostojí svým závazkům, patří omluva k povinnostem, jimž je záhodno vyhovět. A do třetice: ženy sahají k omluvě o poznání častěji než muži, důvodem je ovšem hlavně to, že stejné situace samy vnímají jako těžší provinění. Patří to k rozdílům, kvůli nimž se v domácnostech pravidelně přou, aniž by se obvykle dobraly jasného výsledku.
Přesvědčení, že se povaha mění, usnadňuje přiznání chyby
Podstatně důležité je to, zda někdo pokládá povahu za neměnnou danost, nebo za něco, co lze formovat. Ti, pro které je osobnost tvárná, se ke svým selháním hlásí snáz, protože je berou jako šanci posunout se dál. Přiznaný přešlap pro ně vypovídá o jediné situaci, nikoli o tom, jací jsou jako celek. Zásadní je, že svému pochybení nedají moc určovat, kým vlastně jsou. Potěšující přitom je, že se takový přístup dá cvičit. Ve výzkumech postačilo účastníkům objasnit, že povaha není nic neměnného, a jejich připravenost převzít odpovědnost se zvedla. Jde o nepatrný posun v pohledu, který ale rozhodne, jestli se spor uzavře, nebo se bude vléct celé měsíce. Totéž přesvědčení se navíc uplatní i u toho, kdo omluvu přijímá. Kdo připouští, že se lidé mění, vnímá omluvu druhého jako čitelný důkaz, že to myslí upřímně. Pro člověka, který změnu vylučuje, zůstává omluva pouhou frází bez následků.
Vlídnost k sobě samému není alibi
Traduje se, že člověk, který se k sobě chová shovívavě, si přešlap promine a omluvě se vyhne. Že mírnost vůči sobě samému vlastně otevírá cestu k pohodlnému přehlížení. Jenže lidé, kteří k sobě přistupují s laskavostí, chápou chybování jako přirozenou složku života. Právě díky tomu se omluví častěji než ti, kdo si každé klopýtnutí sami tvrdě odpykávají. Klíčovou brzdou je stud, ta nelibá kombinace pálení ve tvářích a chuti zmizet pod zem. Ten totiž člověka žene pryč z dohledu, do úkrytu, k nezvednutému telefonu, a odhodlání omluvit se spolehlivě podráží. Kdo se sebou jedná mírně, nemusí před svým pochybením prchat, a tak mu zbude síla ho napravit.
Na tom, jak omluva vyzní, rozhoduje empatie
Pouhé promiň nestačí. Dobrá omluva stojí na několika složkách, patří mezi ně přiznání vlastního podílu i návrh nápravy. Ten, kdo dovede vytušit prožívání druhého, přichází s omluvami celistvějšími a méně obrannými. Obdobně funguje pokora, tedy uvědomění, že se vlastní soud může mýlit. Ti, kdo ji mají, se po způsobené újmě omlouvají zeširoka, kromě jiného proto, že s postiženým silněji soucítí. Na druhém konci stojí narcismus, jemuž je ochota k omluvě cizí. Vězí za tím hlavně nevalný zájem o protějšek: komu nezáleží na opravě vztahu, tomu chybí i pohnutka omluvit se. Pokora se ostatně osvědčí i nad rámec omlouvání, jelikož ti, kterým nečiní potíž uznat vlastní chybu, sahají ve sporech po konstruktivnějších řešeních. Nejde o sebeponížení, ale o dovednost uznat, že věc má i druhé čtení.
Proč nám omluva připadá horší, než jaká doopravdy je?
Badatelé jmenují tři zásadní zábrany: chabý zájem o protějšek, pocit ohrožení vlastního sebeobrazu, tedy představy, že jsem dobrý a mravný člověk a víru, že omluva stejně nic nespraví. K tomu se přidružuje zcela všední chyba v odhadu. Dopředu si omlouvání líčíme jako mnohem trýznivější zážitek, než jakým se nakonec ukáže. Nadhodnocujeme ztrátu a podceňujeme zisk. Přitom omluva ve skutečnosti mírní vinu i stud a upevňuje vnitřní pocit, že jsme vůči sobě čestní. Řečeno jinak, to nejtěžší proběhne v myšlenkách dřív, než člověk vůbec promluví. Nejpřesvědčivěji to doložil provoz nemocnic. V nemocnicích, které zavedly ucelený postup včasného přiznání chyby, omluvy a nabídky narovnání, počet sporů v řadě případů klesl. Tedy pravý opak toho, čeho se ti, kdo měli omluvu pronést, děsili.
Kdo se omlouvá často, o dobré jméno nepřijde
Kdo sahá k omluvě při každé drobnosti, často se bojí, že jeho slova pozbudou váhy. Že se z promiň stane jen společenská formule kdesi mezi pozdravem na uvítanou a na rozloučenou. Jenže postavy, jež se v jednom pokusu omlouvaly hojně, budily v okolí dojem vřelejších a poctivějších lidí než ty, které se neomluvily ani jednou. Má to ovšem i rub: kdo se omlouvá hodně, nemusí to umět dobře, mezi množstvím omluv a jejich kvalitou se totiž žádná souvislost neprokázala. Souhrnně z toho plyne spíš prospěch než škoda, pokud si ovšem člověk udrží úroveň a neplýtvá slovem promiň jako stroj.
Omluva zabere, jen když za ní stojí opravdový obsah
Jestli se spíš vidíte v opačném táboře, není to nad vámi žádný ortel. Vyplácí se odpíchnout od maličkostí a přiznat vlastnímu klopýtnutí jen takovou váhu, jakou si po právu zaslouží. Dřív než začnete cokoli objasňovat, pojmenujte nahlas svůj čin i jeho dopad na druhého, a nápravu nabídněte teprve pak. Vyhněte se slůvku ale, po němž zpravidla následuje obhajoba, jež celou omluvu setře. A počítejte s tím, že tíseň potrvá jen do okamžiku, než spustíte. Od té chvíle už to většinou plyne samo.
Zdroje
https://medicalxpress.com/news/2015-03-link-willingness-conscientiousness.html
https://beatriceinstitute.org/karina-schumann-transcript
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6927633
https://greatergood.berkeley.edu/article/item/what_happens_when_parents_say_i_was_wrong
https://self-compassion.org/wp-content/uploads/2018/05/Vazeou-Nieuwenhuis2018.pdf
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0309848
https://www.pittcorelab.com/uploads/1/1/5/5/115561629/psychologyofofferingapology.pdf
https://irep.ntu.ac.uk/id/eprint/26085/1/PubSub3503_Leunissen_6398DUP.pdf
https://www.psypost.org/are-you-a-frequent-apologizer-new-research-indicates-you-might-actually-reap-downstream-benefits/
