Článek
Pověst bláznovství stojí na nedorozumění
Zaslechnout někoho, jak si polohlasem nadává nebo se ujišťuje, že všechno zvládne, vyvolává rozpaky. Logika je celkem zřejmá. Mluvení slouží primárně ke komunikaci s druhými, takže když si někdo povídá o samotě, působí to, jako by halucinoval. Skutečnost je ale jiná. Tichý vnitřní rozhovor probíhá v hlavě většiny lidí prakticky neustále a má pevně daný úkol. Pomáhá uspořádat myšlenky, plánovat činnost, udržet vzpomínky a regulovat emoce.
Odborný název pro tenhle vnitřní hlas zní inner speech, vnitřní řeč. Zabírá zhruba čtvrtinu vědomé zkušenosti a používáme ho při čtení, plánování budoucnosti, motivování sebe sama i učení se z chyb. U malých dětí se navíc projevuje úplně otevřeně, nahlas, a psychologové tomu říkají soukromá řeč.
Když pětileté dítě staví věž z kostek
Děti ve třech až sedmi letech mluví samy se sebou často a hlasitě. Vedou si komentář k vlastní hře, řeší úkol slovy a sami sobě dávají instrukce. Lev Vygotskij, sovětský psycholog, viděl v tomhle chování zásadní vývojový moment. Není to známka nezralosti, ale způsob, jak si malý člověk pomáhá zvládnout něco, co je zatím nad jeho síly. S přibývajícím věkem se soukromá řeč nevytrácí, jen se ponoří dovnitř a stane se mlčenlivou. To, čemu dospělý říká „myšlení“, je z velké části zvnitřnělý dialog z dětství.
Zajímavé je, že tahle vnitřní řeč se občas vrátí na povrch. Dospělí ji vytahují ven právě v okamžicích, kdy je úkol obtížný, kdy se potřebují soustředit nebo když si chtějí dodat odvahu před něčím nepříjemným.
Experiment, který vrátil mluvení sám se sebou dobrou pověst
Bangorská univerzita ve Walesu provedla pokus, který tuhle intuici proměnil v měřitelná data. Osmadvaceti dobrovolníkům dali písemné instrukce a požádali je, aby je buď přečetli potichu, nebo nahlas. Pak měřili, jak rychle a přesně splní zadaný úkol. Výsledek byl jednoznačný — kdo četl pokyny nahlas, soustředil se lépe a pracoval efektivněji. Vysvětlení leží podle autorů studie v jednoduchém faktu. Slyšet sám sebe je pro mozek silnější signál než přečtený text. Sluchové instrukce řídí chování pozorněji než ty psané.
Tým vedený neuropsycholožkou Palomou Mari-Beffou na základě těchto výsledků formuluje překvapivě smělý závěr. Mluvení nahlas v okamžicích, kdy mysl neuhýbá od úkolu, může být známkou vyšší kognitivní funkce a paradoxně dělá člověka intelektuálně schopnějším. Stereotyp šíleného vědce, který si cosi mumlá pod vousy, podle nich může zachycovat realitu génia, jenž používá všechny dostupné prostředky, aby si zvýšil výkon mozku.
Hledání klíčů, kterému pomáhá vlastní hlas
Klasický pokus, který tenhle princip přibližuje v každodenní situaci, provedli Gary Lupyan z University of Wisconsin–Madison a Daniel Swingley z University of Pennsylvania. Účastníkům ukázali sadu obrázků a požádali je, aby v ní našli konkrétní předmět. V některých kolech měli při hledání nahlas vyslovit jeho jméno, v jiných zůstali zticha. Mluvení nahlas hledání viditelně urychlilo, zvlášť u věcí, jejichž jméno se opravdu shodovalo s jejich vzhledem.
Praktický dopad této studie je překvapivě konkrétní. Jestli vám doma znovu zmizely klíče, není to známka roztržitosti, když budete při hledání hlasitě opakovat „klíče, klíče, klíče“. Verbální označení udržuje vizuální podobu hledaného předmětu aktivní v mysli a oko ji pak rychleji vyloví ze změti dalších věcí na stole. Tenhle princip stojí i za tím, proč si v supermarketu mumláme „máslo, mléko, sýr“.
Třetí osoba uklidňuje rozbouřené nitro
Sebemluva má ovšem ještě jednu vrstvu, která se týká emocí. Tým psychologa Ethana Krosse z University of Michigan a Jasona Mosera z Michigan State University ukázal, že záleží na tom, jak sami se sebou mluvíme. Pokud si během těžké chvíle položíme otázku ve třetí osobě nebo svým jménem („Co teď Adam cítí?"), místo v první osobě („Co teď cítím?"), naše emoční reakce se ztiší. Magnetická rezonance i měření mozkové aktivity ukázaly, že v takový moment se snižuje činnost v oblasti mozku, která zpracovává „myšlení o sobě samém“.
Kross a jeho kolegové si od toho slibují praktické využití. Strategie funguje rychle, nevyžaduje cvičení a téměř nepotřebuje vědomé úsilí. Stačí pár vteřin — místo „já to nezvládnu“ si v duchu řekněte „Petr to zvládne“. Mozek pak danou situaci hodnotí o něco chladněji a věcněji, podobně jako kdyby šlo o někoho cizího.
Co se přesně skrývá za pojmem „znak inteligence“
S inteligencí v užším slova smyslu je ovšem potřeba zacházet opatrně. Novější rozbory na téma sebemluvy upozorňují, že vnitřní řeč nesignalizuje vyšší inteligenci přímo. Spíš funguje jako vnitřní lešení, které pomáhá zorganizovat složité myšlenky, seřadit kroky a sledovat průběh úkolů. Když si někdo polohlasem rekapituluje, co má za chvíli udělat, mozek z chaosu skládá jasný plán.
Studie čínských vědců na velkém vzorku populace zjistila, že mezi frekvencí vnitřní řeči a kognitivními funkcemi včetně exekutivních funkcí existuje viditelný vztah. Týká se ovšem hlavně té sebemluvy, která slouží k organizaci vlastního jednání, nikoliv k sebekritice nebo emočnímu komentáři. Zjednodušeně řečeno, lidé, kteří si vedou v hlavě věcný plánovací monolog, mívají také lépe vyladěnou pozornost a logické uvažování.
Když je sebemluva přínosná a kdy už ne
Sebemluva tedy ano, ale s mírou. Když se promění v neustálé přemílání pochybností, kritiky a strachu, výkon naopak klesá a duševní pohoda dostává trhliny. Konstruktivní vnitřní dialog promění mlhavé pocity v konkrétní kroky, kdežto neustálé „proč jsem to zase pokazil“ mysl spíš utáhne do uzlu.
Psychologové z Cleveland Clinic shrnují přínosy hlasitého rozhovoru se sebou samým do několika praktických bodů. Pomáhá rozklíčovat složitou situaci a zorganizovat myšlenky, zostřuje pozornost, snižuje stres a posiluje motivaci před náročným úkolem. Při tom všem ale doporučují udržovat tón vlídný a věcný. Když se sami sobě domlouváme jako přísný učitel, výkon se nezlepší, spíš naopak.
Tenisté na kurtu to dělají taky
Jeden konkrétní obrázek pomáhá tu teorii zhmotnit. Profesionální tenisté si mezi výměnami často mumlají povzbuzování, výtky nebo strategické pokyny. Není to nervozita, je to vědomě používaný nástroj. Schopnost vyslovit si konkrétní instrukci patří k nejlepším mechanismům kognitivní kontroly, jakými disponujeme, a nahlas funguje silněji než potichu. Sportovní psychologové tenhle princip dlouhodobě využívají v tréninku. Krátké instrukční nebo motivační fráze pomáhají zaměřit pozornost a zvyšují výkon.
V tomhle smyslu by mluvení sám se sebou nemělo budit smích sousedů, ale spíš zájem. Zvládnout si pomoct větou „tak, teď se na to soustřeď“ je dovednost, kterou děti používají úplně přirozeně a kterou si dospělí často odmítají dopřát kvůli společenským rozpakům.
Vnitřní hlas, který má každý jinak
Vědci v poslední době přicházejí s ještě překvapivějším poznatkem. Lidé se výrazně liší v tom, do jaké míry vnitřní řeč zažívají. Někdo má v hlavě téměř nepřetržitý monolog, jiný skoro žádný. Pro tuhle absenci dokonce navrhli nový termín - anendofázie. Lidé s slabou vnitřní řečí podle nedávné studie hůř plní úkoly na verbální paměť než ti se silným vnitřním hlasem.
Zajímavé bylo, co experiment ukázal navíc. Když se účastníci se slabou vnitřní řečí během úkolu rozpovídali nahlas, výkonový rozdíl mezi oběma skupinami zmizel. Hlasité mluvení tak dokáže zastoupit chybějící vnitřní dialog a pomoct mozku v úloze, kterou by jinak nezvládl tak dobře.
Kdy je čas zpozornět
Pro úplnost je dobré dodat, že sebemluva má i svoje hranice. Psychologové i lékaři ji považují za naprosto normální u dětí i dospělých, pokud si dotyčný uvědomuje, že hovoří sám se sebou. Pokud se ovšem rozhovor odehrává s někým, kdo není přítomen, a člověk slyší cizí hlasy nebo na ně odpovídá, jde o jiný jev - halucinace, který se může pojit s duševním onemocněním a patří do rukou odborníka. Cleveland Clinic to shrnuje stručně. Sebemluva musí přicházet s vědomím, že komunikujete sami se sebou.
Jak to celé využít doma
Mluvit sám se sebou není slabost ani symptom. Jde o nástroj, který používá většina lidí a který má za sebou solidní vědeckou stopu. Když vás příště u snídaně přistihne někdo, jak si polohlasem říkáte „takhle, ne, počkat, nejdřív to druhé“, nemusíte se omlouvat. Mozek si jen pomáhá způsobem, jaký zvládal už ve čtyřech letech. Pokud chcete tenhle nástroj využít vědoměji, stačí pár pravidel. Buďte k sobě věcní a laskaví, nikoli kritičtí, používejte své jméno ve chvílích, kdy potřebujete získat odstup, a nahlas si shrňte to, na co se chcete soustředit. Někde mezi tichým plánováním v hlavě a hlasitým „tak, jdeme na to“ se totiž skrývá kus té kognitivní mašinerie, díky níž si vystačíme se životem.
Zdroje
https://www.bangor.ac.uk/news/archive/is-talking-to-yourself-a-sign-of-mental-illness-an-expert-delivers-her-verdict-31945
https://www.sciencedaily.com/releases/2012/04/120417221613.htm
https://www.psychologytoday.com/us/blog/social-instincts/202602/2-annoying-habits-that-are-actually-signs-of-intelligence
https://www.nature.com/articles/s41598-017-04047-3
https://health.clevelandclinic.org/is-it-normal-to-talk-to-yourself
https://www.medicalnewstoday.com/articles/talking-to-yourself
https://www.simplypsychology.org/vygotsky.html
https://www.scientificamerican.com/article/not-everyone-has-an-inner-voice-streaming-through-their-head/
https://www.scientificamerican.com/article/getting-to-know-the-voices-in-your-head/
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5089968/
