Článek
Humor, logika a gramatika: trojice testů, od nichž se všechno odvíjelo
Koncem devadesátých let prověřila dvojice badatelů čtyři skupiny mladých dospělých ve třech oblastech: ve smyslu pro humor, v logickém uvažování a ve znalosti gramatiky. V logické části vyplnilo pětačtyřicet studentů vysoké školy test o dvaceti úlohách a následně měli sami odhadnout, jak si vedli. U té humorné pak pětašedesát účastníků přidělovalo vtipům body podle toho, jak jim přišly vtipné, a jejich hodnocení se srovnalo s verdiktem osmi profesionálních bavičů. Právě u logického testu spadali lidé z nejhorší čtvrtiny reálně zhruba do dvanáctého percentilu, sami se ale zařadili až kolem dvaašedesátého.
Nad takovou propastí mezi realitou a představou se čtenář zastaví spíš než nad názvem jakékoli studie a v paměti mu utkví o poznání déle.
Umět něco a umět to posoudit spolu často splývá v jedno
Tehdejší výklad je až nepříjemně logický: k dobrému výkonu potřebujete zpravidla tytéž schopnosti, které vám zároveň umožňují ten výkon vůbec zhodnotit. Kdo tedy v nějakém oboru pohoří, doplácí na to hned dvakrát, protože mu schází i to, čím by své selhání vůbec rozpoznal. Zaznamenat mezery ve vlastních vědomostech totiž jde jedině tehdy, když máte aspoň nepatrný kousek toho, co vám schází.
Vezměte si dva kamarády, kteří v jeden a týž den začnou se španělštinou. První po pár dnech poskládá patnáct vět a je z toho otrávený, druhému stačí několik slovíček a je nadšený, protože mu nic nenapoví, že je komolí ve výslovnosti i ve skladbě. Právě v tomhle bodě se jev rodí, tam, kde malá zásoba znalostí a dovedností svádí člověka k tomu, aby si na sebe troufal víc, než na kolik má. Tentýž princip ovšem funguje i obráceně, neboť komu jde nějaká věc hladce, ten snadno nabude dojmu, že stejně hladce půjde každému.
A tak se stává, že se schopní lidé zbytečně omlouvají za něco, z čeho ostatní nestačí zírat.
Nejde o hlupáky, jde o každého z nás
Nejčastější nedorozumění se točí kolem otázky, koho se to celé vlastně týká; Dunning to uzavřel prostě, totiž že jsme to my, ne oni. Blíž pravdě je podle něj představa, že máme informace zkreslené, než že bychom byli úplně bez nich. Jistota v sobě navíc tolik platí, že řada lidí raději předstírá, že něčemu rozumí, jen aby nevypadala neschopně. A netýká se to zdaleka jen posledních míst žebříčku — mírné nadhodnocení, zhruba o šest percentilových bodů, vykazovaly i prostřední dvě čtvrtiny.
Zkrátka každý najdeme koutek, ve kterém nám zrcadlo trochu nadržuje.
Kdo si tedy dodává nejvíc odvahy?
Skutečná čísla mají víc odstínů, než kolik jim dopřává obvyklé vyprávění. Studenti s nejhoršími výsledky tipovali, že byli lepší než dvaašedesát procent zbytku, kdežto ti nejúspěšnější si přisoudili osmašedesát procent, takže pomyslné prvenství v sebevědomí nakonec nepatřilo nejslabším. Tendence stavět se nad průměr se přitom objevuje u nečekaně pestré škály činností. Autoři nicméně dodávali, že se rozhodně nenafukujeme ve všem, vždyť sotva který golfista se domnívá, že by přehrál Tigera Woodse.
Hora hlouposti je kreslířský vtip, žádné naměřené hodnoty
Graf, jenž se šíří po sociálních sítích a hned v počátcích učení vykresluje ostrý špičák sebedůvěry, s původními daty nemá nic společného a ten vrchol je pouhá výtvarná licence.
Přesto se ujala právě tahle podoba a šíří se dál.
Věcnější zjištění zní odlišně: sotva lidé v neznámém oboru posbírají špetku zkušeností, jejich sebejistota vyletí nahoru rychleji než jejich opravdové umění.
Tutéž křivku vykreslila i náhodná čísla
Někteří odborníci míní, že proslulý tvar grafu nemá na svědomí lidská mysl, nýbrž statistika. Jeden výzkumný tým si vymyslel 1 154 neexistujících lidí a náhodně jim rozdal jak skóre v testu, tak odhad, jak si stojí proti ostatním. Výsledné křivky si byly nápadně blízké, přestože ani jeden z těch lidí nebyl skutečný, protože náhodná čísla dokážou celý jev okopírovat až zarážejícím způsobem.
Jakmile se táž věc prověřila modernějším statistickým aparátem, vysvitlo, že výsledek se odvíjí od toho, jakou metodu zvolíte. V doméně kreativity se pro ten efekt žádná pádná opora nenašla. Tamější účastníci se naopak spíš o něco podceňovali.
Ocenění, u kterého se člověk nejdřív zasměje a pak se zamyslí
Roku 2000 si oba badatelé odnesli Ig Nobelovu cenu v oboru psychologie. Původní práce má za sebou přes devět tisíc citací. K tomu se jí povedlo cosi, co dokáže málokterá studie, totiž dát vzniknout pojmu, který zdomácněl v běžné mluvě.
Obliba ovšem nikdy nebyla dokladem pravdivosti a chytlavý název tuplem ne.
Na opačném pólu tabulky platí přesný protiklad, neboť čím dál se člověk v oboru dostane, tím větší pochybnosti o sobě zpravidla má.
Ponaučení, které se hodí každému
Užitečné doporučení je nenápadné a zadarmo: přidat trochu pokory a čas od času se ptát, co mi vlastně uchází. Dobře poslouží i pohled zvenčí, tedy vyžádat si od lidí, kterým věříte, upřímnou zpětnou vazbu a pak ji vzít vážně, místo abyste ji smetli ze stolu.
A pokud vám má utkvět jediný výstražný signál, ať je to pocit dokonalé jistoty v něčem, do čeho jste sotva nahlédli. Rozvážný nadhled a přiznání „tohle ještě neumím“ vás nikdy neshodí.
Zdroje
https://www.britannica.com/science/Dunning-Kruger-effect
https://www.scientificamerican.com/article/the-dunning-kruger-effect-isnt-what-you-think-it-is/
https://www.ebsco.com/research-starters/social-sciences-and-humanities/dunning-kruger-effect
https://www.bps.org.uk/psychologist/persistent-irony-dunning-kruger-effect
https://www.livescience.com/dunning-kruger-effect.html
https://thedecisionlab.com/biases/dunning-kruger-effect
https://www.mcgill.ca/oss/article/critical-thinking/dunning-kruger-effect-probably-not-real
https://www.psychologytoday.com/us/basics/dunning-kruger-effect
https://www.nature.com/articles/s41598-024-61042-1
https://improbable.com/2023/10/26/new-added-acclaim-for-the-dunning-kruger-effect/
