Článek
Sednutí za volant rozjede mozek naplno
Na první pohled vypadá řízení jako zaběhnutá rutina, ve skutečnosti si ovšem vyžaduje pořádnou dávku soustředění. Usednout za volant totiž neznamená jen pohybovat rukama a nohama, ale rozehrát naráz celou síť schopností, protože právě tahle činnost na mysl doléhá mimořádně silně. Odborníci, kteří zkoumají, co všechno musí mozek řidiče obsáhnout, dospěli k závěru, že už samo řízení se opírá o vzájemně provázaný celek různých rozumových funkcí. K těm klíčovým řadí pozornost, výkonné funkce, paměť, vnímání a koordinaci. Za všední cestou do zaměstnání se tedy ukrývá žonglování, na které by si mnohý test jen stěží posvítil. Pozornost navíc není jednolitá: řidič dokáže svou kapacitu rozprostřít mezi několik úkolů současně a zároveň se upnout na to důležité a vše ostatní odclonit.
Kdo rychleji sešlápne brzdu, uspěje spíš i v testu
K nejvýraznějším signálům, podle nichž lze za volantem rozpoznat bystrého člověka, patří tempo, jakým odpovídá na dění kolem sebe. Rychlost, s jakou dupnete na brzdu ve chvíli, kdy vám před auto skočí chodec, totiž s duševní hbitostí do jisté míry souvisí. Mezi prostou reakční dobou a úrovní inteligence existuje mírný vztah a stojí za ním rychlost, s níž nervová soustava zpracuje přicházející podnět. Potvrzují to i měření: mezi reakčními časy v jednoduchých úlohách a inteligencí se objevuje záporná korelace, zpravidla v rozmezí od 0,2 do 0,4. Zajímavé přitom je, kde přesně se ten rozdíl schovává. Nejde ani tak o jediné bleskové trhnutí jako spíš o stálost: lidé s vyšším IQ prakticky nikdy nepředvedou tak pomalé reakce, jaké běžně vyprodukují ti s IQ nižším. Na silnici se to pak projeví jako spolehlivost, ne jako jeden odvážný kousek.
Pružné myšlení a řidičské dovednosti spolu úzce souvisejí
Vědci, kteří proměřovali mysl řidičů, se dostali ještě o krok dál. Zjistili totiž, že lidé, kteří dosáhli vyššího skóre ve fluidní inteligenci, si vedli lépe i v testech dovedností, o něž se jízda opírá. Řečeno jinak, schopnost rychle se poprat s neznámými situacemi bez pomoci naučených postupů souvisí s tím, jak řízení člověku jde. Bystrost tu nevystupuje jako odtažité číslo na papíře, nýbrž jako umění neztratit přehled v prostředí, kde se dopravní scéna proměňuje každou vteřinou. Právě v tomto bodě se abstraktní pojem inteligence protíná s docela obyčejným životem za čelním sklem.
Kdo zůstane v klidu, tuší nebezpečí dřív, než nastane
Opravdu dobrého řidiče prozradí spíš to, jak jedná, než to, co se kolem něj přihodí. Vyhýbání se hrozbám patří vedle navigace a samotného ovládání auta ke třem základním úkolům řízení. A zrovna tahle dovednost, odborně nazývaná percepce nebezpečí, je jako jediná spolehlivě spojena s nehodovostí. Kdo umí přečíst situaci dřív, než propukne, získává vzácné chvilky navíc. Zkušení řidiči odhadnou blížící se riziko lépe než nováčci, protože z dříve prožitých okamžiků dokážou vylovit správnou nápovědu. Nejde tak jen o vrozenou bystrost, ale i o nastřádanou zkušenost, díky níž si mozek osvojí praktické zkratky.
Ve velkých číslech mají bystřejší řidiči mírný náskok
Jakmile od jednotlivců přejdeme k obřím souborům dat, kontury se zaostří. Rozsáhlé pozorování více než milionu mužů odhalilo, že nižší výsledky v testech rozumových schopností jdou ruku v ruce s vyšším rizikem dopravní nehody, a to zhruba o čtvrtinu. Nešlo o náhodné zakolísání: riziko narůstalo krok za krokem napříč celým rozsahem naměřených hodnot. Vysvětlení ale netkví v tom, že by chytřejší lidé byli sami o sobě lepšími řidiči. Slabší rozumové schopnosti totiž provází horší odhad rizika a výraznější sklon vrhat se do riskantních počinů, k nimž patří i svižná jízda. Roli přitom hrají také zvyky: lidé, kteří v testech inteligence bodují výš, méně kouří i pijí, zdravěji jedí a víc se pohybují. Celá tahle řada prospěšnějších návyků pak zčásti objasňuje, proč se jim vyhýbají i některé nehody na silnici.
Je tedy chytřejší člověk rovnou i lepším řidičem?
Tady je namístě trochu ubrat plyn. Vztah mezi reakční dobou a inteligencí sice skutečně existuje, ale je chabý: reakční čas objasňuje jen zhruba 4 procenta rozdílů v inteligenci. Samotná bystrost tedy z nikoho lepšího řidiče neudělá. K tomu se přidává obyčejná lidská ješitnost. Většina řidičů se totiž pokládá za zdatnější, než je průměr, což statisticky prostě není možné. V jednom klasickém průzkumu se do horní poloviny zařadilo 93 procent Američanů a 69 procent Švédů. Iluze se drží i proto, že na silnici schází zpětná vazba: drobné chyby jen zřídka hned dostihne trest v podobě následku, a špatné návyky tak přežívají. Ke slovu se navíc hlásí sklon připisovat zdary sobě a nezdary svalovat na okolí. Kuriózní přitom je, že právě lidé s podprůměrným IQ mají tendenci svou inteligenci nadhodnocovat, zatímco ti nadprůměrní ji spíš podceňují. Kdo si za volantem nejvíc věří, bývá proto často ten, komu k dokonalosti chybí nejvíc.
Za dobrou jízdou stojí pořádný díl duševní práce a řada věcí, které ji vylepšují, se překrývá se schopnostmi, jež psychologové řadí k inteligenci. Samotný rozum ovšem nestačí. To nejlepší, co pro sebe za volantem uděláte, není spoléhat na vlastní chytrost, nýbrž zůstat pokorní, odpočatí a soustředění, počítat s chybami ostatních a nechávat si dost prostoru na reakci. Právě propojení klidu a předvídavosti dělá z člověka řidiče, s nímž se ostatní na silnici rádi potkají. Ostatně ti nejlepší za volantem bývají mnohdy ti, o nichž ani nevíte, protože kolem sebe žádné drama nevyvolávají.
Zdroje
https://www.txonecall.com/blog/the-4-types-of-attention-required-when-driving/
https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2020.01002/full
https://www.psychologytoday.com/us/blog/long-fuse-big-bang/201605/take-the-one-second-intelligence-test
https://www.cogn-iq.org/articles/speed-intelligence-correlations.html
https://www.nature.com/articles/s41598-023-34714-
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4170759/
https://www.sciencedaily.com/releases/2009/03/090312140009.htm
https://www.tobii.com/lp/why-most-drivers-think-they-are-above-average
https://en.wikipedia.org/wiki/Illusory_superiority
