Málo známý nacistický psychopat, který v koncentráku pouštěl na vězně agresivní psy: Egon Zill

Egon Gustav Adolf Zill se narodil 28. března 1906 v saském Plauenu do rodiny pivovarníka. Otec se těžce zranil v první světové válce, a tak mladý Egon musel brzy začít vydělávat – vyučil se pekařem. Už v sedmnácti letech vstoupil do NSDAP a zároveň do SA. Jakmile se SS objevily v jeho městě, okamžitě přestoupil – stal se jejich 535. členem v celém Německu. Do roku 1934 pracoval jako hlídač v továrně na záclony. Pak dal civilní život definitivně za hlavu a nastoupil jako strážný v menším koncentračním táboře v Chemnitz.

Od Chemnitz to šlo rychle. Zill postupně sloužil v Lichtenburg, Dachau, Ravensbrücku i Hinzertu. V Dachau zastával pozici prvního Schutzhaftlagerführera, tedy šéfa ochranné vazby – de facto druhého nejmocnějšího muže v táboře hned po veliteli. V prosinci 1941 byl jmenován velitelem tábora Hinzert a v lednu 1942 povýšen na SS-Sturmbannführera. Už o čtyři měsíce později putoval do Natzweiler-Struthof v Alsasku jako zástupce velitele. Když odcházel z Dachau, údajně si s sebou vzal celou vězeňskou kapelu i s nástroji – na muziku totiž nedal dopustit.

V září 1942 převzal velení nad koncentračním táborem Flossenbürg v Bavorsku. Právě tady se naplno projevila jeho sadistická povaha. Podle svědectví přeživších nechával vězně přivazovat ke stromům a poté na ně pouštěl vycvičené psy, kteří je napadali v oblasti genitálií. Americký voják David L. Israel, který po osvobození Dachau vyslýchal přeživší, později popsal ve své knize The Day the Thunderbird Cried ještě podrobnější verzi těchto událostí. Zill měl psy naučené reagovat na zvednutí paže. Při takzvaných zábavních dnech nechal před vyhladovělé vězně, stojící v pozoru, prostřít stůl s jídlem. Jakmile se někdo jen pohnul, psi zaútočili. Když se Zillovi zdálo, že se nic neděje, zvedl ruku sám – a psi se vrhli na genitálie obětí.

Ponižování mělo i další formy. Strážní nutili vězně zpívat antisemitské písně při kopání jam, které se pak zase zasypávaly. Jindy je svázali a nechali je lézt po zemi a chrochtat jako prasata a pak je poslali bojovat se skutečnými prasaty o jídlo. Tímto způsobem byli mučeni Židé, kněží, Svědkové Jehovovi i Poláci.

Zill ve Flossenbürgu skončil v dubnu 1943. Nahradil ho Max Koegel. Důvodem ale nebyla brutalita vůči vězňům. Vesničané si stěžovali na přepychový životní styl táborových strážných a jejich manželek, který kontrastoval s chudobou okolí. V táboře navíc bujela korupce. Po odvolání byl Zill přeložen na východní frontu k SS horské divizi.

Po válce se Zill ukrýval pod falešným jménem. Přezdívali mu „malý Zill“ kvůli jeho nízké postavě, což mu paradoxně pomáhalo splynout s davem. Prozradil se ale sám, na rodný list svého nemanželského dítěte napsal skutečné jméno. V roce 1955 ho mnichovský soud uznal vinným ze dvou případů podněcování k vraždě a odsoudil na doživotí. V roce 1960 ale kapo Karl Kapp, kterého Zill údajně k vraždám navedl, dosáhl zprošťujícího rozsudku, tvrdil, že oba vězni zemřeli náhodou. Zill tak získal nový proces a v prosinci 1961 byl uznán vinným pouze z napomáhání k vraždě. Trest mu snížili na patnáct let. Z vězení vyšel v dubnu 1963.

Po propuštění se Egon Zill usadil v Dachau – tedy přímo ve městě, kde stál tábor, v němž týral vězně. Soudní úředníci si zaznamenali, že u něj nezaznamenali žádnou lítost nad tím, co v táboře páchal, a že se i vůči ostatním vězňům choval násilně. Zemřel 23. října 1974.

Zdroje

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/flossenbuerg

https://www.gedenkstaette-hinzert-rlp.de/der-ort/geschichte-des-lagers/egon-zill

https://holocaustmusic.ort.org/places/camps/central-europe/natzweiler/

https://en.wikipedia.org/wiki/Egon_Zill

https://furtherglory.wordpress.com/2013/06/14/egon-zill-the-worst-commandant-of-dachau-wasnt-even-a-commandant/

https://military-history.fandom.com/wiki/Egon_Zill

https://www.youtube.com/watch?v=bn7hxB116Yg

https://grokipedia.com/page/Egon_Zill

Obrázek

„Public Domain: WWII: Wobbelin Concentration Camp Victims (HD-SN-99-02767 DOD/NARA)“ by pingnews.com is marked with Public Domain Mark 1.0.