Článek
Vlastní přesvědčení nám připadá neochvějné
Pro většinu z nás představují naše postoje jakousi záchytnou kotvu, díky níž se nehroutíme v rozkymáceném okolí. Když jednou dospějeme k pevnému stanovisku v něčem zásadním, předělat ho bývá obtížné asi jako brzdit lokomotivu uhánějící naplno. Potíž tkví v tom, že vyhraněné názory zřídka vyrůstají z chladných argumentů, daleko spíš je živí city a vědomí příslušnosti k nějaké partě. A přesně tady se rozehrává ten nejzajímavější rozpor.
Kouzlo s fotkami, po němž se vkus obrátí naruby
Nejproslulejší experiment tohoto druhu připomíná spíš kouzelnické číslo. Kognitivní badatelé Petter Johansson a Lars Hall z univerzity v Lundu předložili lidem dvojici černobílých portrétů žen, požádali je, ať označí tu hezčí, a ve chvíli, kdy měl dotyčný svou volbu zdůvodnit, mu pomocí dvojitých karet nepozorovaně vsunuli do ruky portrét té druhé, aniž by záměnu odhalilo zhruba devět z každých deseti zúčastněných. Namísto údivu nebo protestu pak s klidem chrlili argumenty, proč si vybrali zrovna obličej, který před okamžikem ve skutečnosti zavrhli. Týž jev se ukázal i u pultu v obchodě, kde po ochutnání dvou džemů zákazníci nadšeně vysvětlovali, proč je chutnější právě ten, jejž si prve nevybrali. Psychologie pro to má pojem introspekční iluze, kdy si o možnosti, která nám byla podstrčena, bez potíží zpětně namluvíme, že po ní toužíme odjakživa.
Když voličům krátce před hlasováním zaměnili vyplněný arch
Skutečně mrazí, když stejný kousek zkusíte v politice. Krátce před švédskými sněmovními volbami v roce 2010 oslovovali kolemjdoucí, dali jim vyjádřit názor na dvanáct dobových otázek od zdanění až po jádro a vyplněný arch jim vzápětí pokradmu prohodili za pozměněný. Podvržený formulář považovalo za svůj vlastní dvaadevadesát procent lidí a u osmačtyřiceti procent z nich zaměněné odpovědi překlopily náklonnost k protichůdnému táboru, tedy mnohem víc lidí, než kolik politici pokládají za ovlivnitelné krátce před hlasováním. Z toho plyne, že jsme nejspíš podstatně tvárnější, než jsme si sami ochotni přiznat.
Proč nám vlastní obrat většinou unikne?
Když odborníci sledovali účastníky skupinových diskusí, většina z nich vůbec netušila, že během hovoru své postoje pozměnila, a všimla si jen těch nejvýraznějších veletočů. Nemalý podíl na tom má jev zvaný kognitivní disonance, neboť chceme, aby naše smýšlení i jednání hrály dohromady a vnitřně se nám ulevilo, takže když se náhle rozejdou, raději nenápadně přizpůsobíme svůj názor, než bychom uznali nesoulad. Učebnicovým příkladem je společenství, které kdysi sledoval jeden psycholog ve chvíli, kdy čekalo zánik světa v obří potopě, a když zkáza nedorazila, nejhorlivější věřící si vše vyložili po svém, jen aby o svou víru nepřišli.
Mínění okolí s námi pohne, jeho účinek však rychle pomine
Naše smýšlení ostatně mění i samotná blízkost odlišných postojů, a děje se to ve větší míře, než bychom tipovali. V jednom experimentu posuzovali účastníci tváře na snímcích, poté jim ukázali domnělé hodnocení zbytku skupiny a tento nátlak okolí jejich soukromé známkování citelně vychýlil po dni i po třech dnech, jenže během týdne se vliv vytratil. Působení druhých tedy zabírá, má ale nečekaně krátkou životnost.
Pokuste se popsat, jak ta věc ve skutečnosti pracuje
Naštěstí se nabízí i snadná cesta, jak svou přesvědčenost přibrzdit. Zkuste se kohokoli zeptat, zda tuší, na jakém principu chladí lednice, a sebejistě přitaká, ovšem v okamžiku, kdy to má rozepsat krok za krokem, většinou jen rozpačitě mlčí, neboť, jak dokládá takzvaná iluze hloubky porozumění, svému okolí přisuzujeme mnohem detailnější a samozřejmější pochopení, než jaké ve skutečnosti máme. V jedné studii z roku 2013 dostali lidé za úkol objasnit, jak doopravdy funguje třeba financování zdravotní péče nebo obchod s povolenkami na emise, a jejich dřív ostře vyhraněné postoje rázem zvláčněly a přesunuly se ke středu. Nic překvapivého, vždyť jedno šetření z roku 2014 odhalilo, že kolem šesti z deseti čtenářů u zpráv skončí už u nadpisu.
Máme dojem, že už jsme dovršení
A do třetice je tu léčka, na kterou naletíme všichni. Ve studii z roku 2013 rozčlenili více než sedm a půl tisíce dospělých na jednu skupinu, jež měla předpovědět svou nadcházející proměnu, a druhou, jež líčila, nakolik se proměnila během minulého desetiletí, načež se ukázalo, že první skupina očekávala daleko skromnější změnu, než jakou ta druhá doopravdy zažila. Bez ohledu na věk přitom lidé měli dojem, že v uplynulých letech prošli velkou proměnou, do budoucna se ale už nezmění, jako kdyby právě teď stáli na rozhraní, za nímž dosáhli své konečné podoby. Ve snaze uchovat si pochvalný obrázek sebe sama totiž ochotně podléháme dojmu, že naše přednosti zůstanou nedotčené.
Závěr ovšem přináší i jednu příjemnou novinu. Pokud o své vnitřní změně vyprávěl někdo, kdo dřív hájil opačné stanovisko a vylíčil, co ho přimělo ho opustit, zabral na publikum účinněji než přímá přesvědčovací kampaň. Kus naší tvrdohlavosti totiž vyvěrá z toho, že rozloučit se s názorem vlastní skupiny vnímáme jako hrozbu, že ztratíme pozici v tlupě, k níž jsme se od pradávna pudově upínali kvůli pocitu bezpečí. Možná by tedy bylo namístě nahlížet na svoje jistoty s o něco menší vážností, protože umět přehodnotit názor není projevem slabosti, nýbrž nenápadnou předností.
Zdroje
https://greatergood.berkeley.edu/article/item/why_is_it_so_hard_to_change_peoples_minds
https://www.psychologytoday.com/us/blog/what-is-a-human/202308/choice-blindness-do-you-notice-if-you-get-what-you-choose
https://www.socialsciencespace.com/2023/04/petter-johansson-on-choice-blindness/
https://explorable.com/choice-blindness
https://www.frontiersin.org/journals/political-science/articles/10.3389/fpos.2023.1300149/full
https://www.simplypsychology.org/cognitive-dissonance.html
https://www.inverse.com/mind-body/one-strategy-may-be-more-effective-in-changing-minds
https://www.edge.org/response-detail/27117
https://nesslabs.com/end-of-history-illusion
