Článek
Když je rozloučení s věcí fyzicky bolestivé
To, co vypadá jako obyčejná nerozhodnost u přeplněné komody, má překvapivě hluboký mozkový základ. Studie Yaleovy univerzity nechala lidi se sklonem k hromadění a kontrolní skupinu třídit vlastní poštu a noviny, zatímco jim snímala mozek. Pro hromadiče bylo loučení s vlastními věcmi doslova bolestivé. Čím silnější byl pocit „nemůžu to vyhodit“, tím intenzivnější byla i mozková reakce.
Vědci popsali nestandardní aktivitu v mozkových centrech zodpovědných za rozhodování v nejistých situacích a za posuzování významu věcí. Dvě konkrétní mozkové oblasti, anterior cingulate cortex a insula, společně tvoří síť, která člověku pomáhá rozhodnout, co je důležité a co ne. U hromadičů tato síť při pohledu na vlastní věci jede na plný plyn, a oni nedokážou udělat krok ani jedním směrem.
Věc, která je vlastně součástí mě
Tady přichází ten klíčový posun, který běžnému člověku otevírá oči. Vědci ze Yaleovy univerzity zjistili, že předměty, které si lidé představili jako „svoje“, aktivují v mozku stejné oblasti jako odkazy na vlastní já. Náš mozek nerozlišuje úplně jasně mezi námi a tím, co vlastníme. Proto se i obyčejný leták nebo stará bunda mohou stát součástí naší identity. Pro lidi se sklonem k hromadění je tato hranice ještě tenčí. Vyhodit takovou věc se pak rovná tomu, jako byste si odřízli kus sebe.
Tento jev má kořeny už v dětství. Děti tvoří k oblíbeným plyšákům a dekám tak silnou vazbu, že se z nich stávají takzvané přechodové předměty pomáhající jim k samostatnosti. Některým z nás tato schopnost přilnout k věcem zůstává mnohem výrazněji než ostatním.
Kdy přestává být sentiment normální
Část přilnutí k věcem je naprosto přirozená. Mušle z první dovolené u moře, přívěsek po babičce, dětský výkres. Lidé se obávají, že když věc vyhodí, ztratí s ní i vzpomínku. Emoční pouto k předmětům, které připomínají šťastnější časy nebo milované osoby, je zcela běžné. Problémem se to stává až tehdy, když začne ovládat domácnost i život.
Hranice mezi sběratelem suvenýrů a člověkem s vážným problémem je překvapivě úzká. Hromaděním trpí přibližně dvě až šest procent dospělé populace. Sběratel si vědomě vybírá, co si pořídí, kdežto u hromadění chybí jakýkoliv organizační vzorec. Z malého zlozvyku se postupně stává něco, co začne ohrožovat zdraví, vztahy a v krajních případech i život.
Typ citové vazby rozhoduje víc, než byste čekali
A teď to nejzajímavější. Australská studie z roku 2019 zkoumala 532 lidí a hledala, který faktor nejlépe předpovídá hromadění. Vyhrála takzvaná nejistá citová vazba k předmětům, schopnost upnout se na věc tak silně, jako by šlo o blízkou bytost. Tato vazba se ukázala být nejkonzistentnějším prediktorem hromadění napříč všemi jeho podobami. Pro lidi s tímto typem vazby jsou věci živým doprovodem. Vyhodit je se rovná ztrátě blízkého přítele.
Klíč leží i v tom, jaký typ citové vazby si člověk nese ze vztahů. Lidé s úzkostnou citovou vazbou, tedy ti, kteří v blízkých vztazích pociťují nejistotu, častěji připisují předmětům lidské vlastnosti a vidí v nich rozšíření sebe sama. Stejní lidé jsou náchylnější k tomu, aby se u nich hromadění rozvinulo. Polidšťování věcí navíc významně přispívá ke kompulzivnímu nakupování i k rostoucímu nepořádku v domácnosti.
Když lidi nahradí předměty
Často to začíná v období, kdy život přinese něco zlomového. Někteří lidé si vyvíjejí hromadění po stresové životní události, nejčastěji po úmrtí blízkého, rozvodu nebo ztrátě majetku v požáru. V takových chvílích bylo připoutání k druhým nahrazeno připoutáním k věcem. Předměty zmizelé z dohledu zní pro hromadiče jako předměty navždy ztracené.
Lidé také pevněji svírají své věci právě tehdy, když si nejsou jistí lidmi, na kterých jim záleží.
Perfekcionismus, nerozhodnost a strach z chyby
Mohlo by se zdát, že hromadění je o nepořádku. Opak je pravdou. Tento jev je paradoxně spojený s perfekcionismem a strachem, že rozhodnutí padne špatně. U lidí s hromaděním se opakovaně objevují kognitivní rysy jako nerozhodnost, perfekcionismus, prokrastinace a roztěkanost. Důležité je vědět, že u tohoto problému často spolupůsobí další duševní obtíže, zejména úzkostné poruchy, deprese, OCD nebo ADHD.
Léčba existuje a funguje
Hromadění se obvykle projeví v dospívání a postupně se zhoršuje s věkem. Mladí mají tendenci si říkat, že se to vyřeší samo. Nevyřeší. Naopak, čím víc let uplyne, tím těžší je do toho šlápnout. Nejúčinnějším přístupem je kognitivně-behaviorální terapie, která pomáhá pochopit, proč člověk věci hromadí, a zlepšuje rozhodovací a organizační schopnosti. Velkou chybou rodin bývá nucený úklid bez vědomí postiženého, protože situaci obvykle zhorší.
Co s tím, když poznáváte sami sebe
Jestli vám tenhle článek něco připomíná, vlastní zásuvku, vlastní sklep, nebo někoho blízkého, můžete začít malými kroky. Nezačínejte u rodinných památek. Zkuste si dát patnáct minut denně na třídění věcí, u kterých sentiment nehraje roli, jako jsou staré paragony, prošlé léky nebo propisky, které nepíšou. A pokud poznáte sami sebe v něčem výraznějším, třeba v tom, že vám rozloučení s věcí způsobuje skutečnou bolest, vyhledání odborníka je krok, který obvykle změní víc než jakýkoli velký jarní úklid.
Zdroje
https://www.scientificamerican.com/article/why-we-become-so-attached-to-our-belongings/
https://www.livescience.com/22140-hoarders-brain-why-they-cant-ditch-stuff.html
https://www.health.harvard.edu/blog/cant-let-go-hoarding-201405227163
https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/17682-hoarding-disorder
https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-science-willpower/201208/why-it-s-hard-let-go-clutter
https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/hoarding-disorder/symptoms-causes/syc-20356056
https://www.psychologytoday.com/us/blog/speaking-about-trauma/202503/understanding-hoarding-behavior-from-a-trauma-perspective
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7044560/
