Článek
Omluva jako ochranný štít z dětství
Kdo vyrůstal v domácnosti, kde sebemenší neshoda přerostla v hádku nebo fyzické násilí, mohl si jako dítě zafixovat omlouvání coby spolehlivou únikovou cestu. Koučka a terapeutka Melody Wildingová upozorňuje, že nutkavá potřeba říkat „promiňte“ bývá zakořeněna v odporu ke střetům, který si lidé odnášejí z raného věku. Terapeutka Kobe Campbellová takový vzorec pojmenovává jako formu zrady sebe samého: člověk přebírá odpovědnost za věci, jež nezavinil. Mozek si tím postupně upevňuje přesvědčení, že chyba skutečně leží na jeho straně.
Nízké sebevědomí promění „promiňte“ v rutinu
Ti, kdo si příliš nevěří, bývají přesvědčeni, že svou přítomností druhé obtěžují a nemají nárok na cizí čas ani prostor. Terapeutka Jocelyn Hamsherová vysvětluje, že za tímto chováním stojí touha řídit náladu okolí a postarat se, aby se všichni cítili dobře. Svou roli hraje i hlad po uznání: někteří se omlouvají při každé příležitosti, protože touží po společenském přijetí. Perfekcionisté si zase nastavují nereálně vysokou laťku, a když ji nesplní, automaticky se omlouvají ostatním, přestože se jich výsledek vůbec nedotkl. Melody Wildingová varuje, že nejtrvalejší škody přitom působí pozvolná eroze vlastního sebeobrazu.
Ženy se omlouvají častěji, ale důvod překvapí
Studie z roku 2010, publikovaná v Psychological Science, ukázala, že muži i ženy se omluvili zhruba v 81 procentech případů, kdy své chování vyhodnotili jako nevhodné. Ženy se ovšem omlouvaly celkově častěji, protože vnímaly více situací jako problematických, patrně kvůli silnějšímu zaměření na prožívání druhých. Psycholog Stephen P. Hinshaw poukazuje na to, že dívky bývají odmala chváleny za citlivost k pocitům okolí, zatímco u chlapců se oceňuje průbojnost.
Úzkost posiluje nutkání říct „promiňte“
Terapeutka Joanna Hardisová popisuje omlouvání jako nástroj, jímž úzkostní lidé tlumí napětí a získávají ujištění, že vše je v pořádku. Paradoxně tím ale svou úzkost zesilují, protože mozek si situaci označí jako zásadní a příště zareaguje ještě intenzivněji. Podobný mechanismus pozorují odborníci i u lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou, kteří bývají mimořádně citliví na možnost, že by mohli svým jednáním někomu ublížit.
Jak z toho ven
Kdo v sobě návyk neustálého omlouvání pozná, může začít jednoduše: Campbellova kolegyně Vienna Pharaonová radí nahradit „promiňte“ slovem „děkuji“ . Místo „omlouvám se, že zdržuji“ tak zkusit „díky za trpělivost“ . Přehnané omlouvání totiž časem ztrácí smysl a může na okolí působit nepřesvědčivě. Nejdůležitější je přitom zastavit se a položit si jednu otázku: udělal jsem skutečně něco špatně? Pokud odpověď zní ne, omluva není projev slušnosti, ale signál, že je čas věnovat pozornost sám sobě.
Zdroje
https://www.psychologytoday.com/us/blog/trust-yourself/202109/why-some-people-cant-stop-apologizing
https://psychcentral.com/lib/why-you-cant-stop-apologizing-even-when-youre-clearly-not-at-fault
https://www.theswaddle.com/why-some-people-over-apologize-and-others-never-do
https://www.psychologs.com/i-am-sorry-why-do-people-over-apologize/
https://www.thezoereport.com/wellness/psychology-of-apologizing-too-much
https://www.psychologytoday.com/us/blog/stop-worrying-start-living/202403/are-you-an-over-apologizer-5-steps-to-curb-the-habit
https://www.livescience.com/8698-study-reveals-women-apologize.html
