Psychologové odhalili, jak mluví psychopat. Prozradí ho slova, která používá častěji než ostatní

Všechno odstartovalo v kanadských věznicích. Trojice psychologů, Jeffrey Hancock, Michael Woodworth a Stephen Porter, pořídila v roce 2011 nahrávky s dvaapadesáti muži odsouzenými za vraždu nebo zabití. Všichni se ke svému činu přiznali a do výzkumu se přihlásili sami. Každý měl svůj skutek vylíčit tak podrobně, jak jen dovede, a vzniklé přepisy pak putovaly do počítačového rozboru.

Rozdělení do skupin ovšem neproběhlo podle diagnózy. Psychopatie totiž jako samostatná diagnóza v psychiatrických manuálech nefiguruje. Měří se Hareovou škálou PCL-R, na níž klinická hranice leží na třiceti bodech ze čtyřiceti. Autoři ale sáhli po nižším prahu pětadvaceti bodů, který se ve výzkumu běžně používá, a takto vyčlenili čtrnáct mužů s výraznými psychopatickými rysy proti osmatřiceti ostatním. Ta čísla stojí za zapamatování, protože rozhodují o tom, jak silné závěry z celé práce vlastně plynou.

Studie dostala příznačný titul Hungry Like the Wolf, tedy Hladový jako vlk. A hned zkraje je potřeba říct, co neumí. Program neporovnával jednotlivé lidi. Slil veškerou řeč obou skupin do dvou velkých celků o dohromady více než sto dvaceti tisících slovech a hledal rozdíly mezi nimi. Jde tedy o skupinové průměry, ne o test, který by někoho usvědčil.

Proč takové stopy většině posluchačů utečou? Pozornost nám zabírá obsah, tedy slovesa a podstatná jména typu zabít nebo nůž, zatímco nenápadné spojky, předložky a členy míjíme bez povšimnutí. Přitom právě ony toho o mluvčím vypovídají nejvíc. Připomíná to kouzelnický trik: sledujete ruku, která má upoutat, zatímco ta druhá zatím odvádí podstatnou práci.

Prvním z nálezů byly podřadicí spojky. Psychopati po výrazech jako protože, jelikož, když nebo aby sahali o něco častěji než srovnávací skupina, zhruba v 1,8 procenta slov proti 1,5 procenta. Vraždu tím rámovali jako logický krok, který se musel udělat kvůli nějakému cíli. Odborně se takovému vyjadřování říká jazyk příčiny a následku.

Autoři si ovšem sami všímají i mnohem prostšího vysvětlení. Psychopati páchají instrumentální, tedy účelové vraždy častěji než ostatní pachatelé. Je proto dost dobře možné, že je tak popisují jednoduše proto, že takové skutečně byly. Ne každá stopa v řeči musí být trhlinou v masce.

Druhý vzorec je až absurdně přízemní. Když psychopati popisovali svůj čin, objevovalo se u nich zhruba dvakrát tolik slov o základních tělesných potřebách, tedy o jídle, pití a penězích, než u pachatelů bez psychopatických rysů. Ti druzí naopak mluvili podstatně častěji o rodině, víře a duchovních věcech. Někteří psychopati dokonce zabrousili k tomu, co ten den měli k jídlu a pití, jako by rekapitulovali výlet, a ne vraždu.

Psychologové v tom vidí soustředění na nejnižší patra Maslowovy pyramidy potřeb. Spor se sice vede o to, jak přesně jsou jednotlivá patra pyramidy poskládaná, samotná myšlenka, že se člověk může upnout spíš k nižším, nebo spíš k vyšším potřebám, ale kontroverzní není.

I tady se ale nabízí druhé čtení, a opět od samotných autorů. Zmínky o jídle nemusí vypovídat o hodnotách, nýbrž o paměti. Psychopati si možná lépe vybavují okrajové detaily kolem činu, zatímco ostatní pachatelé si pamatují spíš to, co se dělo v jeho jádru.

Nejsilnějším rozdílem z celé studie bylo zadrhávání. Řeč psychopatů obsahovala zhruba o třetinu víc vycpávek typu ehm a hm. Nabízí se výklad, že za tím stojí námaha spojená s nasazováním masky normálnosti. Udržet přijatelný dojem a zároveň poskládat věrohodný příběh totiž spotřebuje víc mentální energie. Ta „ehm“ by pak nebyla nástrojem přetvářky, ale jejím vedlejším produktem.

Jenže autoři vedle toho rovnou staví i druhou možnost. Zadrhávání může být obecným rysem psychopatické řeči, který s líčením vraždy nemá společného vůbec nic. Mezi těmito dvěma výklady studie nerozhodla a sama volá po dalším výzkumu.

Prozradil je i mluvnický čas, byť podstatně méně nápadně. Své činy líčili o něco častěji v minulém čase a méně v přítomném, konkrétně šlo o 6,1 proti 5,6 procenta slov. Badatelé to čtou jako psychický odstup a citové odtažení od události. Roli přitom nehrálo, jak dávno k vraždě došlo, protože od činu uplynula u obou skupin srovnatelná doba.

Angličtina, v níž rozbor probíhal, navíc pracuje se členy, a i těch psychopati používali víc, tentokrát ovšem vůbec nejmenším rozdílem z celé studie. Znamená to víc konkrétních podstatných jmen a věcnější, odtažitější řeč. Autoři předpokládají, že funkční slova tohoto typu vznikají nevědomě a předstírat se dají jen těžko. Přímo to ale netestovali, jde o předpoklad převzatý z jiné literatury, ne o výsledek jejich práce.

A ještě jedna výhrada, na kterou je dobré myslet. Nálezy o časech, spojkách a členech jsou nálezy o angličtině. Čeština členy nemá a s časy i spojkami zachází jinak, takže na náš jazyk se dají přenést jen velmi omezeně.

Většina lidí naštěstí nikdy nebude poslouchat vraha. Psychopatie se týká zhruba jednoho procenta populace, mezi muži odsouzenými do věznic s přísnějším režimem to podle odhadů bývá patnáct až pětadvacet procent. Přenášet nálezy z výslechové místnosti na první rande je ale ošidné hned dvakrát. Studie zkoumala vrahy popisující vraždu, ne kolegu u oběda, a mluvila o skupinových průměrech, ne o jednotlivcích.

Populární literatura o manipulaci nabízí vodítka i pro běžný život. Třeba falešné masky ušité přesně na míru tomu, koho chce dotyčný získat, nebo předčasnou důvěrnost, kdy dramatická odhalení přijdou dřív, než mezi vámi stihne vzniknout jakákoli blízkost, klidně pár minut po seznámení. Zní to věrohodně a jako popis nepříjemné zkušenosti to leckomu sedne. Ověřeným výzkumem psychopatie to ale podložené není a rozhodně nejde o vodítka, podle kterých by se dal někdo označit za psychopata.

Co jako test na psychopatii nefunguje vůbec, je počítání, kolikrát v hovoru zazní já, mě a moje. Tenhle příklad se v odborné literatuře skutečně objevuje, ovšem jako ilustrace toho, jak počítačová analýza řeči vůbec pracuje, a týká se narcismu, nikoli psychopatie. Studie kanadských vrahů první osobu nesledovala.

Herecké schopnosti psychopatů ale podceňovat nelze. Dokážou se tvářit empaticky a lítostivě a rozplakat se. Podle výzkumu kanadských sexuálních delikventů se psychopatičtí pachatelé dostávali na podmínku snáz než nepsychopatičtí, přestože jejich riziko recidivy bylo vyšší. Že by to způsobily právě jejich emoční výkony, ovšem ta studie netestovala.

Jedno slovo z nikoho psychopata neudělá a laik nemá stavět diagnózu na jedné večeři. Ostatně ani autoři studie ji na základě svých dat postavit neumějí. Šlo o průkopnickou práci na čtrnácti lidech z roku 2011, jejíž účastníci se přihlásili sami a o jejichž pravdomluvnosti si badatelé nedělali iluze. Sami přiznávají, že někteří nejspíš o detailech svého činu lhali.

Za pozornost přesto stojí nejen to, co člověk říká, ale i jak to říká. Chladná logika příčin a následků tam, kde byste čekali otřes. Věčné vracení k jídlu a penězům. Nápadně chybějící zmínky o rodině. A maska, kterou někdo svírá až příliš pevně. Pokud vám navíc někdo hned napoprvé vysype intimní tajemství a přitom se o vás vůbec nezajímá, není to důvod k panice. Je to jen důvod zpozornět a nespěchat s důvěrou. Tu se ostatně vyplatí budovat pomalu bez ohledu na to, kdo sedí naproti.

Zdroje

https://www.brown.uk.com/diagnosis/hancock.pdf

https://news.cornell.edu/stories/2011/10/words-psychopaths-reveal-their-predatory-nature

https://www.sciencedaily.com/releases/2011/10/111014145114.htm

https://www.ojp.gov/ncjrs/virtual-library/abstracts/hungry-wolf-word-pattern-analysis-language-psychopaths

https://leb.fbi.gov/articles/featured-articles/the-language-of-psychopaths-new-findings-and-implications-for-law-enforcement

https://leb.fbi.gov/articles/featured-articles/psychopathy-an-important-forensic-concept-for-the-21st-century

https://theweek.com/articles/480580/speech-patterns-5-ways-spot-psychopath

https://www.livescience.com/16585-psychopaths-speech-language.html

https://www.psychologytoday.com/us/blog/brainstorm/201712/5-things-psychopaths-and-narcissists-will-do-in-conversation

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8374040/