Článek
Rozdíl čtyř let, na kterém záleží
Působí to jako slogan z inzerátu, jenže se za tím skrývá dlouhá řada poctivých výzkumů. Myšlenka zní prostě, a přesto zaráží: u toho, kdo od malička žije ve dvou jazycích, se první výpadky paměti a zamlžené uvažování dostaví později, s odstupem zhruba čtyř let, oproti člověku s jedinou řečí. Stejný vzorec se objevuje po celém světě. V rozsáhlém indickém vzorku šesti set nemocných měli vesničané ovládající dvě řeči nástup prvních obtíží posunutý dál než jejich jednojazyční sousedé. Ukázalo se to i u těch, kdo neuměli číst ani psát, a právě u nich byl odstup nejnápadnější. Tenhle rozdíl přetrval i tehdy, když se odečetl dopad stěhování do ciziny, jenž bývá u takových studií tím největším úskalím.
U belgických pacientů s Alzheimerem se u dvojjazyčných objevily obtíže citelně opožděně. Také určení diagnózy u nich zpravidla nastalo až někdy kolem sedmasedmdesátky, tedy s odstupem oproti těm, kdo znají jen jednu řeč. A nejde jen o jednu chorobu; u nejrůznějších podob demence se počátek potíží u bilingvních odsouvá dále. Když se táž otázka prověří skrz desítky samostatných studií, vychází posun zhruba čtyři až pět let, nezávisle na dosaženém vzdělání, pohlaví i tom, zda dotyčný bydlí na vesnici, nebo ve velkoměstě. A zrovna v té shodě táhnoucí se napříč světadíly je cosi konejšivého. Má to v sobě jistou poetiku: obyčejná konverzace ve dvou řečech, a přesto takhle silný účinek.
Když se nemoc skrývá, i když je přítomná
Tady patří jedno upřesnění. Dvojice jazyků žádnou nemoc nespraví ani jí nepředejde. Škody v mozku narůstají naprosto stejně, jen se ven prodraly se zpožděním, protože si hlava umí s obtížemi nějaký čas poradit. Odborníci mluví o kognitivní rezervě a znalost dvou jazyků ji plní obzvlášť štědře. Podstatná část dnešních poznatků navíc vychází od nemocných s Alzheimerem, lehčím oslabením paměti i demencí cévního původu.
Takovou rezervu si ostatně budujeme i dalšími cestami, ať náročnější profesí, hýbáním nebo pestřejšími vztahy, a dvojjazyčnost do téhle party zdravých zvyklostí zapadá jako ulitá. Nepřetržité střídání dvou řečí totiž mozek nutí pořád volit, kterou z nich zrovna spustit, a tu zbývající zároveň krotit. Vládnutí dvěma jazyky je druhem mentální stimulace, jež najednou rozehrává hned několik složek mozkové práce. Tahle skrytá průprava postupně razí v mozku čerstvá propojení, která nastoupí ve chvíli, kdy jiná začínají ochabovat. V měřítku celé populace dokáže vícejazyčnost brzdit slábnutí myšlení tak výrazně, že odsouvá i příchod neurodegenerativních chorob. Připomíná to malou tělocvičnu pro hlavu, kterou má člověk neustále při ruce.
Je nutné vyrůstat rovnou ve dvou řečech?
Potěší to každého, kdo má pocit, že vrchol už minul: nemusí. Ochranné působení se projevuje i u těch, kdo druhou řeč pochytili až v pozdějších letech. Váhu má spíš to, jak čile a pravidelně jazyk opravdu zapojujete, a ne to, odkdy se mu kdysi věnujete. I nakrátko pojaté studium ve zralejším věku umí po pár měsících přeskládat propojení mozkových center a nastartovat pružnost, jež s přibývajícími roky sama polevuje. A hlavně, přínos vícejazyčnosti zůstal zřetelný i poté, co badatelé vymazali roli majetku a vzdělání. Řečeno jinak, není to privilegium zámožných ani nadaných na jazyky. Zrovna teď se sluší dodat, že mozek si libuje v novinkách a malých výzvách.
V kterémkoli věku má smysl se do toho pustit
Že se nebavíme o pár nahodilých číslech, dokládá i to, že soulad mezi samostatnými týmy z rozličných zemí patří k tomu nejpádnějšímu, co dosud máme po ruce. První signály ostatně přinesla už dřív dvojice kanadských studií. Nejčerstvější bádání jde ještě o kus dál. U osob s laboratorně doloženou alzheimerovskou patologií se posun příznaků drží průměrně kolem čtyř let. Hlava dvojjazyčného člověka totiž stejné poškození ustojí odolněji, než by kdo tipoval.
Prakticky to neznamená ihned se vrhnout do náročného kurzu. Postačí maličkosti: sledovat milovaný seriál v originále, přehodit mobil do cizí řeči nebo si pravidelně psát s kýmsi ze zahraničí. Ten, kdo kdysi jazyk probíral ve škole a posléze ho pustil k vodě, startuje ve výhodě; vzkřísit napůl zapomenutou řeč jde obvykle hladčeji než rozjezd z nuly. Rozumné je zvolit řeč, která vás těší nebo se vám bude hodit, protože u ní pravděpodobně vytrváte. Třeba se vraťte k jazyku prarodičů, k řeči z vysněné dovolené nebo k té, kterou hovoří vaši sousedé. Nejlepší je připojit si drobný každodenní obřad, aby se z toho stal návyk. Co je na tom nejhezčí, výsledky nevyskočí naráz, jen se potichu vrší kousek po kousku. A vyplatí se naskočit i v pozdějším věku? Bezpochyby. Podle vědců to nikdy není zbytečně pozdě.
Co si odnést? Druhá řeč není kouzelná tabletka, zato se řadí k nejsnáze dostupným způsobům, jak si tvořit zásobu do vyšších let. Až tak nezáleží, jestli mluvíte bezchybně jako rodilý mluvčí; rozhodující je jazyk skutečně žít, byť jen v řeči se sousedem nebo návratem k mluvě z dětství. Pravidelnost tu váží víc než bezchybnost. A jste-li dosud jednojazyční, začít má cenu právě teď, ne až jednou. Ať padne volba jakkoli, důležité je nepolevit.
Zdroje
https://www.uclahealth.org/departments/neurology/about-us/neurology-lab-profiles/bilingualism-delays-onset-alzheimers-symptoms
https://www.research.ed.ac.uk/en/publications/bilingualism-delays-age-at-onset-of-dementia-independent-of-educa-2/
https://www.neurologylive.com/view/bilingualism-postpones-dementia-and-alzheimer
https://link.springer.com/article/10.1186/s13195-020-0581-1
https://link.springer.com/article/10.3758/s13423-020-01736-5
https://news.las.iastate.edu/2021/01/28/study-shows-learning-a-second-language-thwarts-onset-of-dementia/
https://www.nationalgeographic.com/health/article/speaking-multiple-languages-slow-brain-aging
https://www.frontiersin.org/journals/neuroscience/articles/10.3389/fnins.2019.01224/full
https://www.medscape.com/viewarticle/813986
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC12726323/
