Článek
Dva instinkty, které se ozvou jako první
Když nám někdo vytkne chybu, tělo zareaguje dřív než rozum. Psycholožka Nela Wurmová popisuje, že lidská mysl má v zásadě dva typické způsoby, jak na výtky odpovědět. Při prvním z nich se v člověku probudí potřeba bránit se, oponovat a vyargumentovat si svou pozici, takže tělo se napíná směrem do konfrontace. Druhý scénář vypadá přesně opačně: člověk se schoulí, začne s výčitkami souhlasit a nejradši by se někam schoval, protože ho ovládne stud a touha po neviditelnosti.
Proč ale reagujeme tak prudce? Výtky se totiž dotýkají toho, jak vnímáme sami sebe, a zasahují potřebu být přijímáni ostatními. Když nás někdo zkritizuje, spustí se v nás vlna nepříjemných pocitů od křivdy přes vztek až po úzkost a většina z nás buď zaútočí, začne se hájit, nebo se prostě stáhne. Zajímavé přitom je, že ani útočná odpověď situaci většinou nezlepší. Kdo se pokusí „vrátit úder“, často jen odstartuje další vlnu výčitek, tentokrát mnohem vyhrocenější.
Kdo kritizuje ostatní, často zakrývá vlastní nejistotu
Existují lidé, kteří mají připomínku úplně ke všemu. Neustále upozorňují na cizí přešlapy a vždy vědí, co druzí dělají špatně. Psychologové ale upozorňují, že za takovým chováním se většinou skrývá pravý opak sebejistoty. Uznat vlastní pochybení by totiž pro tyto lidi znamenalo zpochybnit svou cenu, a tomu se raději vyhnou za každou cenu. Oproti tomu lidé se zdravou důvěrou v sebe žádný podobný ochranný val nepotřebují, protože omyly považují za normální součást každodenního života.
Lidé s křehkou sebeúctou navíc přijímají jakoukoliv výtku nepřiměřeně a mají silný sklon reagovat agresivně, protože o sobě odmítají slyšet cokoliv nepříznivého. Jejich vnitřní napětí a pochybnosti pak potřebují ventil, a tak svou nespokojenost se sebou přenášejí na své okolí. Upozorňováním na nedostatky ostatních se snaží odvrátit pozornost od vlastních slabin, aby si jich okolí nevšimlo.
Kořeny citlivosti na kritiku sahají do dětství
Mnohé z toho, jak na výtky reagujeme v dospělosti, si neseme z raných let. Pokud dítě od rodičů slýchá neustálé výhrady, začne postupně přijímat pocit, že jeho myšlenky, činy i emoce jsou zkrátka nesprávné. Americký psycholog Seth Gillihan se tomuto fenoménu dlouhodobě věnoval a popsal řadu projevů, které u sebe dospělí vychovaní přehnaně kritickými rodiči rozpoznávají. Jedním z těchto projevů je paradoxní tendence kritizovat druhé, což ve skutečnosti funguje jako štít chránící vlastní chatrnou sebeúctu.
Psycholog Tomáš Novák potvrzuje, že to, jak zvládáme výtky, závisí především na tom, jak na tom jsme sami se sebou a jak silný máme pocit vlastní hodnoty. Někteří lidé podle Nováka výtky prostě neunesou, ne proto, že by byli bezchybní, ale protože na to vnitřně nemají kapacitu. Jakákoliv výtka v nás totiž okamžitě probouzí staré vzpomínky na pocit provinilého dítěte, které stojí před tabulí a neví odpověď.
Zdravé sebevědomí jako štít i zrcadlo
Člověk, který se cítí vnitřně stabilní a zná svou cenu, dokáže ocenit vlastní pokroky a zároveň přijmout i nepříjemnou zpětnou vazbu, aniž by ho to vnitřně rozložilo. Klíčovou roli přitom hraje schopnost regulovat vlastní emoce i v napjatých chvílích, díky čemuž si člověk uchová odstup a neinterpretuje každou poznámku jako zpochybnění své osobnosti. Pokud ale důvěra v sebe chybí, nastupuje takzvaný vnitřní kritik, který člověku nedovolí být s ničím spokojený a neustále ho tlačí k hledání chyb na sobě samém.
Naše psychika se navíc chrání způsoby, které si často ani neuvědomujeme. Kouč Ján Dubnička popisuje, že lidská mysl disponuje celou škálou obranných vzorců, jejichž úkolem je udržet duševní klid a zabránit úzkosti. Jedním z nejčastějších je racionalizace, při které si člověk zdůvodní nevhodné jednání zdánlivě logickým vysvětlením, přestože skutečné motivy byly zcela iracionální. Tyto mechanismy sice na chvíli uleví od nepříjemných pocitů, ale podstatu věci nevyřeší, protože realitu pouze zastírají.
Pokud chcete zjistit, jak silné je vaše sebevědomí, stačí si všimnout, co se ve vás odehraje ve chvíli, kdy vám někdo řekne něco nepříjemného. Záleží totiž hlavně na tom, jestli výtku vnímáte jako útok na svou identitu, nebo jako podnět, který vám může pomoct posunout se dál. Zpětná vazba podaná s respektem a upřímným zájmem o druhého není ve skutečnosti kritikou, nýbrž nástrojem osobního posunu. Pokud ale výtky přijímáme výhradně negativně, hrozí, že se zamotáme do vlastních pochybností a ztratíme víru v to, že jsme dost dobří. Příště, až vás někdo zkritizuje, zkuste místo okamžité reakce na chvíli zastavit, nadechnout se a položit si jednu otázku: co konkrétně mi ta zpětná vazba říká o mně a co o člověku, který ji vyslovil?
Zdroje
https://www.mindtrix.cz/portfolio/jak-si-poradit-s-kritikou/
https://psychologie.cz/jak-ustat-kritiku/
https://www.kondice.cz/vztahy/kritika-druhych-psychologie/
https://www.svetzeny.cz/psychologie/toto-chovani-znaci-muze-s-nizkym-sebevedomim-prehnana-kritika-je-pouze-zacatek
https://www.flowee.cz/psychologie-a-vztahy/15054-sestnact-znaku-ktere-napovi-ze-vas-vychovaval-prilis-kriticky-rodic
https://www.kondice.cz/osobni-rust/nebojte-se-kritiky-8-tipu-jak-se-naucit-prijimat-kritiku-20210930.html
https://www.mojepsychologie.cz/vztahy/seberozvoj/od-sebepoznani-k-odolnosti-a-autenticite-jak-ziskat-zdrave-sebevedomi-978
https://www.topvision.cz/blog/obranne-mechanismy-ktere-ridi-nasi-mysl
https://barboraenglischova.cz/konstruktivni-kritika-sebekritikan/
