Článek
Jsi pomalá, šeptá ti hlas, co ho nosíš od malička v hlavě. Vždy ti rád poradí. Ozývá se v těch chvílích, kdy potřebuješ přátelsky poplácat po rameni. Jsou v něm všechny tvoje pochyby.
Větve stromů ti cuchají vlasy. Slyšíš jen svůj dech. Funění v mrazivém tichu. Obě uši zalehlé. Ruce, které ti rozrážely cestu tmou, se najednou ztratily. Necítíš je.
Jsi hrozně pomalá, stěžuje si tvé pravé já nespokojeně. Pravá a levá. Z nosu ti teče, ale nemáš ruce, nemůžeš si ho utřít. Kdybys nedělala takový hluk, slyšela bys. To, co se dere lesem za tebou. Pomalu. Rytmicky. Bez oddechu. Beze zvuku.
Běžíš, ale nohy se ani nehnou. Chvíli ti trvá, než pochopíš, že to je jen setrvačnost tvé hlavy. Tělo už máš zhroucené ve zvadlém mechu. Větve letitého smrku se nad tebou pokřižují. Nebe je daleko.
To jsi celá ty, vzdychne si tvé já a pak se ztratí. Co by tady s tebou dělalo.
Civíš do tmy v naději, že zahlédneš aspoň obrysy tvora, který se blíží. Nemůžeš si vzpomenout, jak ses tu ocitla. Zadek tě studí, ten chlad se sune po páteři jako když se had sune trávou. Husí kůže a jemné brnění ho doprovází a studený vítr ti chladí rozpálené čelo.
Dál nejdeš. Není kam. Není proč. Počkáš.
Tma ztemněla v místech, kde stál. Zvedneš hlavu a smíříš se s vlasy, které se ti přilepily na obličej. Kolikrát si tímhle lesem už běžela? A když se tě tma dotkne na rameni, otevřeš oči.
