Článek
Vyčistil si zuby a raději před tím nesnídal. Dneska nic nebudu riskovat. Vousy si nechám, ještě bych se pořezal. A košili taky pro jistotu žehlit nebudu. Vím, jakej jsem, a zapálit barák i se sousedy, to by mi ještě chybělo.
Třikrát jsem pohladil králičí pacičku, kterou jsem si pro účel šťastnějšího života koupil na Temu. Měla by fungovat, i kdyby byla z kočky. Nebo ze psa. Život je o harmonii a tvoje štěstí je za štěstí někoho jiného směněno pár korunama. Snad to není polyester, zaváhal jsem, ale nakonec co je víc než víra, že jo.
Už chybí jen pár minut do odchodu z domu, nehrnu se nikdy dřív, protože zase taková výhra to venku není. Ale pozdě taky nechodím, protože jsem docela zodpovědnej.
Tak jo. Je to tady. Výtah chrčí jak bezdomovec s tuberou. Jednou určitě spadne a se mnou to snad nebude.
Venku drobně mrholí a já zase nevím, kde mám auto. A klíče od auta. Za to mám deštník. Ale protože jsem chlap, nepoužiju ho na tohle mrholení, no ne. Než najdu svou fabku barvy omšelé bílé korporátní košile, změní se mrholení v průtrž. Ale na těch pár chvil, než nasednu, už nemá cenu deštník otvírat. By z něj crčela voda, a to v autě fakt nechceš.
Zapnu stěrače a topení, aby mi trochu uschly vlasy a svetr a kalhoty a možná trochu i boty a jsem rád, že jsem si nevzal tu kravatu, protože ta byla doma v suchu a neměl jsem s ní tudíž žádné starosti.
Nová práce. Tolik práce s novou prací. Poslat CV, dojít na pohovor, přečíst si o čem mluvit na pohovoru, zvedat cizí čísla, která normálně nezvedám. Tu starou práci jsem opustil před pár lety. Asi deseti nebo patnácti. Kdo by to počítal. A teď načínám novou kapitolu. Poslední pohovor a pak budu zase zaměstnanec.
Budu ráno vstávat s pravidelnou přesností. Naučím se vázat kravatu. Budu snídat vločky a jogurt, abych vydržel až do svačiny. Budu mít kolegy a budu mít zase šéfy. Odpoledne půjdu z práce a budu se tvářit unaveně a otráveně a lidem na potkání budu říkat, že chodit do práce je děsná ztráta času, ale že ty peníze se prostě občas hodí. Budu součást stáda jako kdysi.
Málem jsem nezastavil na červenou, jak mě ta představa spolkla. Naštěstí mě u semaforu vyplivla jak kyselej bonpar. Uf. To nemuselo dobře dopadnout.
Musím se soutředit. Prodral jsem se do finále přes dvě předchozí kola. Být svůj se vyplatilo. Dnes to zvládnu a budu takhle vstávat každé ráno. Jo.
Auto jsem odstavil u veliké šedé budovy s mnoha malými čtvercovými okny. Kdybych je chtěl spočítat – nedopočítal bych se.
Skleněné dveře se rozevřely jako by mě vítaly – nový přírůstek, posilu týmu.
Rozhlídl jsem se po obrovské aule a hledal své vyděšené soupeře. Tíseň stékala z podivně okrových stěn a všechny dveře byly tak stejné s malinkou cedulkou a unifikovanými písmeny, která identifikovala ty neznáme bytosti, které se za nimi skrývaly.
Trochu mě to nutilo ke kašli a hodně k pláči. To, že v tak velkým baráku je tak málo vzduchu, jsem nečekal. Pak se ty jedny dveře otevřely a docela hezká drobná paní se širokým úsměvem a studenýma očima řekla ať jdu dál. Prý jsem tu dnes jediný. Soupeři svůj boj vzdali před mým příchodem? Strčila mi pod nos nějaký lejstra, do ruky modrou propisku s logem firmy, která se stane mým novým osudem… Začal jsem se trochu třást, topení mé mokré odění úplně neusušilo. Nebo to bylo něčím jiným. Paní se širokým úsměvem a studenýma očima se netrpělivě zavrtěla na křesle s područkami. ‘ Podepište to, nemám na vás celý den’, zasyčela a bylo to zvláštní, protože ten hlas vůbec nezněl jako z úst, ze kterých úsměv nemizí.
A já s údivem a zvláštní úzkostí sledoval svou ruku, jak podepisuje jedno lejstro za druhým. Chtěl jsem ji zastavit, ale prsty sveřepě držely to pero, a ne, a ne ho pustit. Teprve, když si malá paní převzala štos smluv a GDPR souhlasů mohla ruka pero pustit.
Až venku jsem se nadechl. Měl jsem práci. Chvíli hledal auto a chvíli hledal klíče. Po paměti jel domů. A u svého domu jsem si teprve uvědomil, že mám fakt práci. Mám fakt práci.
