Článek
Zhasneš, zavřeš dveře, přikryješ se dekou a pustíš si potichounku podcast na spaní. Je jedno s čím. Hlavně, když tě chrání ta tichá, lidská řeč.
A když už skoro spíš, ozve se to.
Klap, klap, klap.
Pravidelně a nahlas. Otevřeš oči a tvá hlava ti řekne, je to jen sporák, zažil jsi to už tisíckrát. Ale tvá hlava tu není pánem. Je tu ještě jeden hlásek. A ten říká, poslouchej dobře, neblíží se ty kroky ke dveřím? Napneš uši a začneš poslouchat celým tělem.
Klap, klap, klap.
Snažíš se nedýchat, stejně jako když v autě při couvání vypínáš rádio. Celé tělo se připravuje k činu. Srdce ti bije uprostřed hlavy a zalehává obě uši a ty mu říkáš: co děláš v hlavě, máš být v těle, teď uslyším leda houby. A rukama odhrnuješ přikrývku.
Znáš to z každého hororu, kdy někdo vstane a jde ke dveřím. Taková pitomost. Ale už máš nohy na podlaze, protože čekání je k nesnesení. Za dveřmi přece nikdo není. Říkala to hlava.
Rukama se jemně dotkneš kliky. Kdyby jen ty dveře nevrzaly. Centimetr po centimetru, a pak se pomalu rozevřou s tím skřípnutím. Couvneš, ale celé tělo tě táhne vpřed. Nakoukneš do tmy kuchyně.
Klap, klap, klap.
Ve stínech se rýsuje nezřetelný obrys. Starý sporák si natahuje záda. Kapičky potu si proráží cestu mezi zježenými chloupky na zádech. Otevřeš dveře dokořán a spínačem na zdi vypneš tmu. Straší tu jen neumyté nádobí od večeře.
Stejně projdeš celý byt. Rozsvěcíš rozechvělou rukou, ale srdce se už vrátilo mezi levou a pravou plíci. Chvíli tu stojíš a hlava se ti směje: vidíš? Byl to jen sporák.
Ale ten hlásek, který není ničí, ti říká: dej pozor, tentokrát to byl jen sporák. Ale co příště?
