Článek
Pak se dveře otevírají, nejprve ty vevnitř, pak ty vnější musíš zatáhnout k sobě, jsou těžké a ty máš plné ruce, ale nakonec to dáš, co by ses vzdával, vždycky to nějak dopadne.
Vlezeš do té skřípající skříňky bez denního světla, ta tíseň by se dala vyvážet v pytlích, jak Kocourkovští zpeněžili světlo, ale kdo by si ji koupil, na světě je jí dost a dost.
Pak si jí všimneš, stojí u zadní stěny, shrbená, drobná, malinká jak dítě. Pozdravíš a otočíš se ke dveřím, které jsou v každém patře jiné.
„Já jsem to věděla, že se jednou objevíš,“ ozve se ti přes rameno hlásek vysoký a tenký, a přece tak dobře slyšitelný. „Miloval mě. Ale já myslela, že přijde lepší.“
Teď už se otočíš, už nejde předstírat hluchotu, udiveně se podíváš tím směrem, kde se stará paní drží plastového poškrábaného madla a porušuje svatý zákon výtahových konverzací, které se mají omezit na dobrý den a na shledanou.
V tu chvíli ucítíš v nohách to jemné škubnutí, povzdech starého stroje a plotýnka, co vyhřezla, výtah stojí a v úzkém pruhu okénka, který tu slouží jen jako homeopatická pojistka proti klaustrofobii, se snažíš poznat, které patro, ale uvnitř to víš, že žádné. Nebo vlastně obě.
Ta tíseň z rána se mění na drátečky strachu, škrabou tě v těle, nic, co jde podrbat, a nic co jde ignorovat. Ji se to nedotklo, dívá se na tebe šedýma očima a jsou to oči, co nevidí cizího člověka.
„Je to tak dlouho, viď. Odpuštění trvá. Přemluvit sebe, že nic neztratím, když odpustím druhému, je těžký. Ale jsi tady.“
„My se známe?“ vypravíš ze sebe uškrceným hlasem, pytel s odpadky těžkne v ruce a sladkokysele dýchá. A ona si jen vede svou: „Byl to těžký život, nemysli si. Je dobře, že jsi tady.“
Vidíš se v jejích očích a nevíš, co říct. Máš svoje trable, svoje hříchy a svoje mámení. Co je ti do starý bláznivý babky? Ale ty žiletky, co si v sobě nosíš, teď neřežou a poprvé v životě cítíš, jako by tě někdo pevně obejmul.
A pak si hřbetem ruky utřeš první slzu.
