Článek
Děláš, že tam není, odvrátíš zrak, sedí tam jen zmoklý problém, létající krysa, která teda nějak nelétá. Jdeš domů a snažíš se zahnat ten vyčítavý hlas v hlavě - příroda si to nějak sama urovná, ale víš, že když se tam nevrátíš, neusneš. Počkáš půl hodiny, dáváš mu náskok, teď už určitě zmizel, uschnul, odletěl, odcapkal, odskákal, prostě se jdeš jen tak podívat, zda je tvůj svět zase v pořádku a pro jistotu bereš přepravku na králíka. Jenže on tam je furt. V klidu si sedí, bílý žampion čekající na houbaře. Vezmeš ho do rukou a on se nebrání, žádná síla k boji mu už nezbyla, ale poraženě taky nevypadá. Neseš ho v té přepravce a zvědavá paní ti koukne přes rameno a říká: on tu takhle sedí od včerejška, to jste hodná. Hm, hodná, spíš pěkně praštěná. Kdo si domů přinese holuba? Ale co, už máš dva potkany, kteří ti v roce zaklepali u dveří, protože se okoukali jinde, a tak máš pochopení pro tyhle pravé outsidery zvířecího světa. Zlatí retrívři naruby.
A pak to zjistíš. Jak to funguje. Záchranné stanice nejsou pro holuby. Ale pro ta lepší zvířata. Nech ho odpočinout a pusť. Nebo ho pusť. Je to holub proboha. Ničí nám auta a sochy neznámých hrdinů. Seber jim vejce, otrav je zrním, zplynuj je. Jako bys to už někdy slyšel, ne? Tak mu to vysvětli, že když nosil zprávy z bojů o vítězstvích a prohrách, že byl cool. Že jeho maso zachránilo nejednoho hladovějícího. No, ale teď pošleš e-mail a dáš si proteinovou tyčinku. Koně, co ti vozili konve s mlíkem, skončili taky na jatkách. Prostě pokrok nezastavíš a nevděk světem vládne. Tak tu sedíš s tím dávno uschlým holubem a říkáš mu: zůstaň jako host. Ty i já máme víc společného než sami unesem. Vítej.
