Článek
Ve všech zmíněných příkladech dokážu rozumem popsat výhody tohoto utrpení, ať už je to mít čím kousat, výplata nebo nižší uhlíková stopa. Ale to neznamená, že trpím méně. Cesta vlakem je pro mě jako hra o přežití. Začíná na nádraží, kde se setkávají dva druhy lidí. Ti, co někam cestují, a ti, co už evidentně v životě docestovali. Je zapotřebí sebrat odvahu a projít očistcem natažených rukou, copak, slečno, kampak, a korunka by nebyla. Už jsi vevnitř, první level zdolán a blikající cedule ti ukazuje, že vlak je jen o 20 minut opožděn jako obvykle a není třeba spěchat. Šla bych se postavit na nástupiště, chci se vyhnout plným lavičkám a vydýchanému vzduchu. Ale na jaké?
Poptám se u okýnka, jestli by mi to tajemství paní v modrém nepošeptala do ucha. Předkládám jízdenku jako kód, ale paní to neví, prý to určuje jiný podnik a mám se dívat na tabuli, protože tam se pravda časem vyjeví. A opravdu se časem objeví čtyřka na světelném transparentu loučení a vítání, přesně minutu před odjezdem. Hala se zvedá, masa lidí se žene k úzkým dveřím a naštěstí mě chytne hlavní proud. Nemusím přemýšlet kudy, protože tenhle proud teče k mému vlaku. Jiný totiž nejede. A tam už supí netrpělivý ušiššššhúlaný dlouhý had, hlídá ho pán v červené čepici. Brání mu v útěku, než pozře ten nekonečný proud. Rozhlížím se po svém místě, ale to není v dohledu. Je třeba projít vagóny a pořádně se dívat, nikoho nepraštit batohem, překračovat kufry a uhýbat cyklistům s jejich nablýskanými koly. A když si konečně sednu a vytáhnu knížku, že si na tu hodinku jízdy budu dvě hodiny číst – otevřou se automatické dveře, které mám hned u své hlavy. A pak zase zavřou. Otevřou a zavřou. Pokud nenastoupila armáda duchů z Mansfeldova obléhání Plzně, tak jsou rozbité.
Zaklapnu knížku a na informační ceduli nad hlavou dvou zamilovaných sleduji, jak nám cesta ubíhá. Tentokrát dveřmi projde člověk v modrém přiléhavém saku a chce vidět mou jízdenku. Za odměnu mi pak špitne, že v příští stanici mám vystoupit. Ale já nechci, namítám, přece viděl, že tam nejedu. Pokrčí rameny, že na trati se opravuje, a pokud nejsem škarohlíd, pochopím, že jednou nastane ten čas a vlaky budou jezdit podle jízdních řádů. Teď to ještě nebude, poveze vás autobus, řekl přísně a šel to tajemství pošeptat za ruce se držícím milencům.
Vystoupím a chci se nechat nést proudem do správného autobusu, ale ten proud se rozpadl a každý si svůj ranec nese jiným směrem. Jsem na to sama, vyrážím odhodlaná nezůstat v této cizině. Ale než najdu správnou zastávku, autobus je pryč. Časový limit vypršel. Nedošla jsem včas. Sednu si na opuštěnou lavičku, vytáhnu sušenku z batohu a cítím v nohách, že v tomhle městě asi zapustím kořeny.
