Článek
Už s otevřenýma, ale stále nevidoucíma očima si stoupneš ke kávovaru. Tohle je tvoje chvíle, čistá, černá, hořká a horká radost.
Ačkoliv se ta térová tekutina teprve prská do hrnku s ulomeným ouškem, ty už ji cítíš v puse, zemitě svíravou hořkost, která donutí červené krvinky pohnout zadkem a zlepšit ti den.
První lok je jako fantastický koncert, pravá metalová radost a rozhodneš se, že je třeba změnit melodii budíku.
Koukneš na mobil a rozbiješ se o čísla, která lidstvo rozhodlo, že bude považovat za nové náboženství, a víš, že dneska budeš za neznaboha.
V ruce svíráš ten hrnek, pálí a snaží se vyklouznout ze sevřené dlaně, ulomené ouško řeže do měkké masy mezi palcem a ukazovákem.
V hlavě ti běží plán, jak dohnat ztracený čas, ne ten Proustův, na existenciální otázky v tvém případě téměř nikdy nedochází.
A jak se hneš ke koupelně, už to víš. Víš to dřív, než se to stane. Ten polámaný hrnek se vzepřel tvému pevnému objetí a milimetr po milimetru se posouvá navzdory prstům, které svou smyčku milimetr po milimetru utahují.
První kapky horkého deště dopadají na tvé bosé nohy. Nestačíš s nimi pohnout dřív, než přijde skutečná horká povodeň. Tvůj levý nárt zaskučí pod nárazem hrnku s dvěma proužky ze zlata kolem těla.
Poklekneš k té louži černého smutku a bereš do dlaní svůj oblíbený – proč to netušíš, ale prostě oblíbený – hrnek a prohlížíš si ho ze všech jeho oblých stran plný vděčnosti, že ani tento jeho skok do propasti neskončil katastrofou.
