Článek
Nejlepší znamená, že je nejlepší pro ty, co si chtějí pořídit legální bouchačku. Ono to totiž není nic složitého. Formulář, kolek, papír od obvoďáka (ne, dnes se žádné psychotesty nedělají), přečíst si 500 otázek, z nichž je spousta fakt dost zbytečných: jaké jsou lhůty pro nejrůznější ohlášení, nahlášení, odevzdání, prodloužení Policii ČR (jen tak pro zajímavost, je to vždycky 10 dnů, kromě jedné výjimky, kdy to je 15 dnů - a na tohle téma je tam snad 20 otázek), z těch 500 napíšete test, který má 30 otázek (a můžete mít dvě chyby) a pak vyzkouší komisař, jestli se nezastřelíte při první samostatné návštěvě střelnice. Na pochopení toho, co se po vás chce, stačí předchozí návštěva střelnice s kamarádem, který už zbroják má nebo si zaplatíte instruktora, který vám vysvětlí, že máte mířit před sebe a nemáte mít prst na spoušti, když nestřílíte. Trefit se z pěti ran do velkého terče aspoň třikrát není zas tak velká dovednost. Po této zkoušce (a vyzvednutí zbrojáku na PČR) si můžete koupit kolik chcete pistolí, revolverů, pušek či brokovnic. Ano, musíte je zaregistrovat na PČR a musíte je mít doma zabezpečené, ale nevím o tom, že by policie chodila a namátkově kontrolovala, jestli máte odpovídající trezor. A ano, samozřejmě, že policie zjišťuje v registru vaši bezúhonnost. Ale že by se chodili ptát sousedů (jak to dělají v jiných zemích), to jsem v posledních letech fakt neslyšel.
Při splnění všech podmínek je vydání zbrojáku nárokové, tedy vám ho musí vydat. A klidně si můžete zatrhnout kategorii E a můžete si chodit s kvérem do parku i do večerky. Tohle rozhodně není běžné v jiných zemích světa. Spíše je to rarita. Po USA je Česká republika místem, kde je nejjednodušší získat legální zbraň. Jen tak pro zajímavost, tady to máte přehledně a v barvách.
Proč jsem se tak rozepisoval o technikáliích? No protože jsem chtěl vysvětlit, co to znamená, když někdo říká, že máme „nejlepší zbraňový zákon na světě“: Ano, máme. Pro majitele zbraní.
Držení zbraní u nás bylo de facto nemožné od roku 1939 do prvního porevolučního zbraňového zákona v roce 1995. Za těch necelých třicet let od roku 1995 tady máme dnes přes 300 tisíc majitelů zbrojáků a přes milion zbraní po domácnostech. Pokud se díváme čistě statisticky, nic tak strašného se zatím za těch 30 let nestalo: jen Uherský Brod, Ostrava, Praha. Daň za svobodu, by mohl někdo říct.
Co se stane s během času, za deset, dvacet let, až se po českých domácnostech nahromadí dva nebo tři miliony zbraní, nevíme. Nikdo to neví: co udělá kombinace množství zbraní a nedostačeného tréninku (mnohých) majitelů? Až zloději o každých prázdninách ukradnou pár desítek zbraní a z legálních se stanou nelegální? Až se ke zbrani dostane nějaký rodinný příslušník a ublíží sobě nebo jiným? S takovým množstvím zbraní mezi lidmi to je racionální očekávat. A co radikalizace, jako na Slovensku? Jsme připraveni na to, že při budoucích střelbách na veřejných místech budeme dál říkat, že to je prostě daň za svobodu?
Nevím. Je určitě dobře, že obvoďák bude do budoucna vědět, který z jeho pacientů má zbroják, a bude to vědět i psychiatr. Lidi, kteří se profesionálně pohybují kolem zbraní, by měli být zodpovědnější a pokud budou mít podezření, že někdo by mohl být rizikem, neměli by váhat a sdělit to policii. A měli bychom o tom vést věcnou debatu. V ideálním světě, já vím.
Ono pořídit si zbroják je v podstatě stejně náročné jako pořídit si řidičák, jenomže auto fakt není kvér.
Celá ta vášnivá debata o zbraních, která probíhá, ale odvádí pozornost od toho, co je daleko důležitější.
Náš svět se změnil. Už to není ten bezpečný svět, který jsme znali před patnácti lety. Jen tisíc kilometrů od nás probíhá nejkrvavější konflikt v Evropě od roku 1945, ve kterém zemřelo víc jak sto tisíc lidí. Máme tady kousek od nás nebezpečného nepřítele, který veřejně vyhlásil, že bude na našem území provádět teroristické útoky. A že nekecá, už víme. Máme tady malou, ale nebezpečnou skupinu lidí, kteří upřímně věří, že Rusko je v právu a my netušíme, co udělají, pokud se budou dále radikalizovat.
Tady debaty o zbrojácích a kvérech v domácnostech nemají valného významu.
Daleko užitečnější by bylo praktická výuka toho, co kdysi bývala branná výchova: prostě co dělat, pokud dojde k nějaké katastrofě. Prospěšnější by bylo naučit mladé lidi, jak se chovat v krizové situaci, jak ošetřit zranění, jak funguje zbraň, naučit je zbraň bezpečně používat a pohybovat se s ní. Nemusí si ji nosit domů, nemusí s ní machrovat po ulicích, měli by ale vědět, co v krizové situaci dělat a jak ji použít. Nějaký smysluplný, v čase rozložený trénink základních dovedností. *)
A také výchova ke skutečnému vlastenectví. Ne tomu pokřivenému, které jsme si nechali ukrást šmejdy. K tomu, co říká, že tady jsme doma a přestože můžeme mít různé názory, tuhle zemi, demokracii a svobodu si nedáme ukrást okupanty. Protože když nebudeme mít vůli se bránit zlu, o tuto zemi přijdeme. A právem.
Myslím, že otevřít tuhle debatu by bylo mnohem důležitější, než se hádat, jestli psychotesty jsou blbost nebo ne, a že auto je stejně nebezpečné jako zbraň.
---
*) Mimochodem, velké množství majitelů zbraní s nimi ani pořádně neumí zacházet: přijdou jednou za uherský rok na střelnici, tam z jednoho místa nehybně vystřílí do terče dvě stě kousků a jdou spokojeně domů, pyšní na to, jací to jsou Rambové. Tohle ale skutečně není žádný trénink.
