Článek
Sport není fér.
Já vím, od mala jsem slýchával, „fair play“, „stejné startovní podmínky“, „ať zvítězí ti nejlepší“. Houby z voctem. Prostě to tak není. Zástupci afrických zemí asi nebudou patřit k nejlepším plavcům a šermířům prostě proto, že v přepočtu na počet obyvatel nemají dost bazénů a dost šermířských klubů. Je fér, že jsou takto znevýhodněni proti Evropě nebo USA?
Náš judista Krpálek medaili nepřiveze, nedostal se přes 170kilového Japonce. 60 kilo navíc v judu, je to fér výhoda? No není. Smůla Lukáši, měl lepší geny.
Fred Kerley vyhrál nad Marcellem Jacobsem přesně o jednu setinu sekundy. 0,01 sekundy. To je v podstatě v reálném životě pod lidské rozlišovací schopnosti. Nám stačí pustit 24 obrázků za vteřinu a mozek si myslí, že sleduje kontinuální akci. Je to fér, že jeden si odveze zlato a druhý ne?
Je fér, že boxerka Imane Khelif vybojovala zlato? Je to žena, celý život na svém snu usilovně, tvrdě makala, ale má významně větší sílu, údajně jí někdy nějakým způsobem naměřili chromozom XY a prý má lehce vyšší hladinu testosteronu. Je to fér?
Měli bychom se nějak tak smířit s tím, že sport prostě fér není. A nikdy nabyl. Samozřejmě, ať se nastaví pravidla, ať si každý sport určí dokonale přesná a přísná pravidla, ale i když tak učiní, pořád nebude sport nikdy absolutně fér. Pořád bude mít někdo o 60 kilo navíc, významně lepší genetické dispozice v nějaké úzké oblasti nebo významně lepší zázemí pro trénink než jiní.
Ale za mě to vůbec nevadí: sport je přece hlavně show, sport je hra s emocemi, o nic moc víc přece nejde.
A teď poučení číslo dvě:
Lidi na fakta kašlou.
Když se objevilo téma Imane Khelif, říkal jsem si, že je to úplně super. Super příležitost ukázat, že prostě nejsou jen dvě biologická pohlaví, že jde o zajímavou, nebinární škálu. Říkal jsem si, že teď, v centru olympijské pozornosti, budou lidé více naslouchat a zamyslí se. Že je to úžasná příležitost k popularizaci.
Měl jsem to vědět. Měl jsem vědět, že to je pitomost. Jediné, co se stalo, bylo, že absolventi VŠŽ, kteří dřív vykřikovali „jsou jen dvě pohlaví, stačí se jim podívat do kalhot“ začali vykřikovat, „jsou jen dvě pohlaví, stačí udělat chromozomální test XX nebo XY“. Několik biologů (plus několik novinářů, co se zeptalo biologů) sice publikovalo texty osvětlující nám laikům, jak složitá to je problematika, že totiž biologické pohlaví není binární a že nelze jednoznačně stanovit biologickou definici muž nebo žena. Davu to bylo šumák, věděli lépe a bujaře se rozhořčovali nad zkaženým moderním Západem. Číst dlouhé a složité články se neobtěžovali a pod tíhou faktů se nanejvýš zmohli na: „hříčky přírody nemají co závodit na olympiádě.“
A takto plynule přecházíme k poučení třetímu, že totiž…
...sport je bytostně politickou záležitostí.
A teď nechme stranou to, že bylo tak napůl, na tři čtvrtě zakázáno startovat sportovcům ze země, která nedávno rozpoutala nejkrvavější evropskou válku od roku 1945. Jde mi o únos olympiády politiky, kteří si potřebují přihřívat polívčičku nenávisti, pobouření a uraženosti, aby burcovali své zmatené voliče pohádkami o „zkaženém liberálním a progresivistickém světě“, který chce zničit ten starý dobrý svět, kdy vše bylo v pořádku a kam bychom měli zase směřovat.
Tak se všichni tihle pseudokonzervativci děsně nakrkli, když zahájení her v jednom okamžiku mohlo vzdáleně připomínat odkaz k da Vinciho Poslední večeři. Buráceli, uráželi se a naříkali nad útokem na fundamentální křesťanské hodnoty, na nichž (údajně) stojí celý civilizovaný svět. Nikoho nezajímalo, že autorům nešlo o odkaz k Ježíšovi, že když už, tak předobrazem byla spíš van Bijlertova „Hostina bohů“ s Dionýsem. Nikoho ani nenapadlo, že i kdyby šlo o citaci da Vinciho, je to obecně kulturní odkaz užívaný všemi v popkultuře od Simpsonů až po Battlestar Galactica.
Ale nikoho z nich ani nenapadlo pohoršovat se nad desítkami kýčovitých obrazů Donalda Trumpa zobrazovaného jako Ježíše – tu u stolu, tu ukřižovaného. Trump je náš, ten Ježíše může dělat.
Stejně tak nikoho z politických únosců olympiády nezajímalo, že boxerka Imane Khalif (která se narodila jako žena) se ničeho špatného nedopustila. Všichni lhali a rajcovali emoce o „transgender“ muži, který mlátí ženy. Místo věcné debaty zjitřené emoce a burcování k poslední velké bitvě o „tradiční hodnoty“. Kujte jim emoce, dokud jsou žhavé, budou nás pak volit.
Život je krásný: složitý, nejednoznačný, nejistý a náhodný. Je úžasné dobrodružství pídit se po tom, jak se věci mají: učit se, dozvídat se nové věci. A poučit se.
To je pravý opak pseudokonzervativců s údajnými věčnými pravdami a „zdravým“ selským rozumem vysoké školy života.
---
Výše použitý obrázek, který jsem vygeneroval pomocí AI, odkazuje ke křesťanské legendě o tzv. Svaté Starostě (také Wilgefortis nebo Uncumber).
Legenda praví, že šlo o dceru (=ženu) významného panovníka, kterou chtěli provdat proti její vůli. Dívka se usilovně modlila k Ježíšovi a důsledkem toho bylo, že jí narostl hustý, mužský plnovous a její ženich ji pochopitelně odmítl. Otec se ovšem rozčílil a dívku ukřižoval. Takový roztomilý křesťanský sado transgender.
Tohle odvykládat vzteklým zachráncům „starého dobrého světa“, to by z toho dostali psotník.
A zatím tato legenda inspirovala bratry Grimmy, Jakuba Arbese nebo nobelistku Olgu Tokarczuk.
