Článek
Byla to doba všudypřítomné šedi, oprýskaných omítek, které nikdo neopravoval, proč taky; přejděte na protější chodník. Doba bez volby a bez výběru. Doba, kde i červená barva transparentů slibujících splnit závěry sjezdu KSČ byla šedivá. Stejně jako velké plachty novin Rudého práva nebo Svobodného slova či Mladé fronty, všechny psaly to samé: ptydepe plné nudy, prázdnoty a předstírání. V pevné jednotě KSČ a lidu za další úspěchy v budování rozvinuté socialistické společnosti. Slova všudypřítomná, a proto normální. Nikomu nepřišlo divné, že nic neznamenají. Protože byla všude, na každém rohu, ve výkladu, v novinách, v nepředstavitelně nudné televizi. Od první třídy kreslit ve výtvarce Auroru, zpívat v hudebce Kaťušu, školní soutěže O zemi, kde zítra již znamená včera a ve slabikáři pro prvňáčky mít tank rudoarmějců, kteří přece osvobodili Prahu. Tohle bylo normální.
Byla to doba, kdy vládli průměrní, podprůměrní a hloupí, kteří rozhodovali o vašem životě, o vašem povolání, o studiích. Doba zlomených páteří, doba racionalizace amorálního chování, doba pochopení, že tohle tady bude navždycky a jestli chcete mít nějaký život, musíte dělat přesně to, co od vás chtějí.
Ano, tohle tady bude navždycky. Po Maďarsku 1956, Československu 1968, Polsku 1970 a 1981 bylo jasné, že jsme v tom sami, nikdo nikdy nepřijde na pomoc a tenhle marasmus tady bude až do smrti.
Samozřejmě, později člověk většinou zjistil, že volba byla, ale byla tak kruciální, ohromná a nevratná, že se jí málokdo odvážil. Znamenala přestat hrát tuhle hru na normalitu a vystoupit z ní. Vystoupit z normality bylo děsivé: znamenalo to ztrátu zaměstnání a ztrátu šance na jakékoliv zajímavé povolání, znamenalo to návštěvy stbáků, znamenalo to, že nebudete vy nebo vaše děti moct studovat. Znamenalo to zřeknout se naděje na život všech těch ostatních kolem a pozorovat ho zvenčí. A pro ty normální jste se pak stali přítěží, iritující přítěží, protože jste jim připomínali, že ta volba existuje. Málokdo měl tu sílu tohle udělat vědomě.
Vzpomínám na listopad (a prosinec a leden…) 1989. Byl to závan ohromné naděje. Naděje svobody. Vzpoura proti těm nudným, šedým průměrným, co měli vládu nad vaším životem. Nikdo jsme tenkrát nevěděli, jak to dopadne. Zkušenost říkala, že je pravděpodobné, že to dopadne stejně jako dřív: násilím, vězením, vyhazováním z práce a studia. Teprve když byl Václav Havel zvolen 29. prosince prezidentem, jsem si oddechl a začal věřit, že to dobře dopadne.
A taky dopadlo: Svobodné volby. Svoboda slova. Vstup do NATO. Vstup do EU. Vznik občanské společnosti. To nejlepší, co se této zemi od doby jejího vzniku přihodilo. Nikdy dřív jsme se neměli takhle dobře.
Jo, nezvládli jsme všechno a spousta věcí se nepovedla. Měli jsme zcela šílené premiéry: Zemana, Paroubka. Třicet let poté, co jsme se zbavili komoušů, jsme měli za premiéra lháře a agenta StB. A 30 % voličů ho má chuť znovu volit a zdá se jim to normální. Ta doba nenormální normalizace, která lámala lidem páteře, zanechala stopy na našem národním charakteru, na našem hodnotovém systému. Toho se budeme těžko zbavovat.
Ale nedopadli jsme ani špatně: podívejte se jen na země s podobnou zkušeností. V Polsku se teprve teď zbavují nacionalistické vlády, která postupně demontovala demokracii a směřovala k nesvobodě. Maďarsku se jim demokracii demontovat povedlo už skoro dokonale. Na Slovensku vzniká gangsterský stát a pro prachy se tam budou paktovat s fašistickým Ruskem.
Nedopadli jsme ještě tak špatně, jak jsme mohli.
Zatím dobrý.
