Článek
Helena Langšádlová byla neviditelná, její nástupce se proto měl zviditelnit. Povedlo se mu to víc, než bylo milé jemu, TOP 09 i celé vládní koalici. Dokonce zastínil i čtverylku okolo důchodové reformy.
Možná se přemety okolo ministrování Pavla Tuleji právě podařilo topce prohrát nám všem další parlamentní volby, a tím umožnit Andreji Babišovi důchodovou reformu opět zrušit. Ten tvrdí, že za jeho vlády na důchody bude. Bezesporu má pravdu. Jestli se ale nerozhodne sociální pojištění skokově ztrojnásobit, čeká toho kdo po něm nastoupí do vlády nelehké rozhodování. Musí důchody osekat na polovinu, sociální pojištění zvednout na pětinásobek anebo zvednout odchod do důchodu o 15 let. Andrej Babiš nic z toho neprovede, je mu jedno, že na důchody nebude – on je na stáří už dnes zajištěn.
Nezdržel jsem se hlasité kritiky kroků své politické strany a jejího vedení. Po řadě mých negativních komentářů jsem se dočkal zasloužené zpětné vazby – co bych asi tak já dělal na místě předsedkyně TOP 09; je snadné kritizovat, ale nesnadné rozhodovat; nemám prát špinavé prádlo na veřejnosti.
Já skutečně nejsem Markéta Pekarová Adamová, ani jí nikdy nebudu. Nejsem předseda TOP 09, ani jím nikdy nebudu. Zato naše voliče nevnímám jako nesvéprávné nevědomé chudinky, ale jako rovnoprávné partnery. Koneckonců i já jsem volič. Naše špinavé prádlo vidí každý a snahu o jeho vyprání NÁŠ VOLIČ určitě nebude vnímat jako chybu.
Vláda si ve svém vzduchotěsném paláci zřejmě vůbec neuvědomuje, proč o své voliče přichází. Do Strakovky se dostaly strany, od kterých si lidé slibovali důsledné reformy a uskutečnění svých požadavků. Namísto toho vláda bojuje o voliče, které oslovit nedokáže, protože jsou pevně spojeni se současnou opozicí. Žádný slib ani ústupek je nepřiměje změnit stranu. Naopak vyhýbáním se reformám, byť bolestivým, své voliče vládní strany ztrácí.
Co bych dělal, být předsedou TOP 09?
Začnu tím co bych určitě nedělal. Nedělal bych si blázny ze svých voličů ani členů strany. Neignoroval bych své předvolební sliby, a snažil bych se odvolat nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Neignoroval bych opakovaně projevovanou vůli svých voličů a snažil se ve vládě působit na koaliční partnery, aby oni dotlačili k aktivitě své nefunkční ministry. Jmenovitě mluvím o pánech Rakušanovi a Blažkovi, kteří evidentně nezvládají boj s dezinformacemi a deagrofertizaci té části státní správy, která jim podléhá. V případě neústupnosti koaličních partnerů bych tento problém veřejně otevřel, protože falešná slušnost nikam nevede. Tlak voličů by mohl zapůsobit na vládu a vést alespoň k nějakému výsledku.
A co bych tedy dělal? Když už jsem namočil Helenu Langšádlovou do „vědy a výzkumu“, pomohl bych jí. Tato oblast totiž plně podléhá ministrovi školství. Ministr vědy a výzkumu bez ministerstva, bez reálného týmu, bez ukotvení v zákoně a opory vlastní politické strany se stal svým jmenováním předem určeným obětním beránkem. Helena Langšádlová ale se zaťatostí sobě vlastní na koleně připravila reformu výzkumu, vývoje, inovací a transferu znalostí; zdvojnásobila stipendia pro doktorandy bez pracovních úvazků, rozjednala započítání let doktorandských studií pro výpočet důchodů a příspěvek v mateřství pro doktorandky bez pracovního úvazku. Pravda, netančila na Tik Toku jako šílená ani se nefotila s ptáky. Jestliže si to doba žádá, snažil bych se jí proto pomoci se zviditelněním její černé práce.
Proč ji ale měnit? Proč měnit ministra, který dělá svou práci? Snad proto, že průzkumy ukazují nepěknou, klesající tendenci? Nedomyšlená výměna ministra procento preferencí bezesporu rozhýbe. Směr pohybu je snadno predikovatelný.
Zodpovědnost a pracovitost se tedy dnes cení méně než šaškování na sociálních sítích? Ale kdeže, přemety a kohout pod paží osloví voliče zcela jiného, než je volič vládních stran. Ten vyžaduje kvalitní odvedenou práci a vyvození vlastní zodpovědnosti.
A svou zodpovědnost bych vyvodil i já být předsedou strany stejně jako členem předsednictva nebo výkonného výboru. Za takovou velkou drobnost není třeba veřejně páchat seppuku, rezignace vrcholně postačí.
To bych udělal já, ale já přece nejsem Markéta Pekarová Adamová.
