Článek
Dopravní nehody působí dravci, nejčastěji káňata, padající ze stromů podél silnic tak hustě, že rozrážejí čelní skla projíždějících vozů.
Holubům zpupně kašlajícím na náměstích se vyhýbají lidé, kočky, ba i potkani před tou děsivou hrozbou na kolenou prosí deratizátory o humánní a rychlou eutanazii. Sir Alfred Hitchcock vstává z hrobu a natáčí remake svých Ptáků.
Taky cestou z práce, nákupu, při venčení psíka vidíte tu všeobecnou ptačí apokalypsu? Nebo se snad ptačí chřipka týká pouze domácího ptactva, které hromadně likvidujeme? Jenom v naší malé zemičce se počet utracených kusů drůbeže blíží k jednomu milionu.
Slepice není člověk
Většina našich spoluobčanů žije povánočním shazováním, slevovými akcemi, prezidentskou kampaní, možná strachem o budoucí cenu vajec. Nehumánní zacházení s živými tvory se dotkne málokoho.
Začátkem kovidu jsem hájil názor, že se s virem made in China musíme naučit žít. Přes mediálně šířenou kulturu strachu se tak i stalo. Kovid se sice nevzdal, tentokrát na nás dokonce vypustil krakena, ale snad mu už dochází dech. Se získáváním imunity nám bezesporu a výrazně pomohla věda, nejenom přímé prodělání nemoci. Přesto přičítám určitý díl i naší vrozené odolnosti, získané v hlubinách věků.
Nenabádám tímto k bezstarostné lhostejnosti vůči našemu zdraví. Nepopírám epidemie minulé, současné ani budoucí.
Nezpochybnitelným faktem ale je, že viry jsou na planetě Zemi našimi sousedy od vzniku našeho druhu. V dobách nouze by na důkladnou tepelnou úpravu netopýra, luskouna nebo cibetky nedbal ani Pohlreich. Nejinak se chovali i naši předkové, a přesto setkání s koronaviry přežili. Stejně tak je přežijeme i my, jejich potomci. Díky pokročilému zdravotnictví dokonce téměř všichni.
Máme to ale štěstí – žádný epidemiolog nepřišel s vyplynováním Číny nebo Itálie. Andreje Babiše to kupodivu také nenapadlo, mohl zachránit mnohem více mrtvých, a dnes by měl volby jisté!
K slabším se chováme nelidsky
U drůbeže potenciálně nakažené kusy vyhubíme. Nenakaženou drůbež zavřeme do uzavřených prostor a zabráníme jí v pohybu venku, aby se nenakazila. Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.
Zkusme si vzpomenout, jak jsme se cítili uzavřeni při lockdownech, které nám měly zachránit život. A to jsme žili ve svých bytech, se svými nejbližšími. I slepice mají své blízké, jak dosvědčí každý chovatel. Stejně to mají i slepice nebo krůty ve velkochovech. Celá ta pro člověka nepřehledná masa se skládá ze skupinek o několika jedincích.
Představme si, že by se celé sídliště natvrdo uzavřelo do jedné obrovské tělocvičny. Jídlo, spánek, vylučování – všechno v jednom prostoru, mezi stovkami neznámých lidí. Bez možnosti se zabavit, projít se, podívat se na televizi, číst knížku. Asi bychom se mezi sebou brzy začali napadat, šikanovat, vraždit. Chovali bychom se podle známého přísloví homo homini lupus.
Slepicím naše čtení a kavárny nahrazuje hrabání, popelení, handrkování se o místo na společenském žebříčku, posezení na sluníčku vedle své osvědčené „kamarádky“. Uzavřené jsou ve stresu, který je oslabuje. Ve stísněném prostoru se mezi nimi jakýkoliv infekt šíří mnohem rychleji. A respirátor jim nikdo nenasadí, ani roušku neušije.
Ale proč bychom se starali o slepice, když takový Matěj Stropnický nedbá ani o lidi. Tak hlavně aby nám nepodražila ta vejce!
