Článek
Nešetří tím Tomio Okamura a členové jeho SSdružení politické demence nebo poslankyně, místopředsedkyně Sněmovny a zřejmě kandidátka do Evropského parlamentu Klára Dostálová. O svou svobodu slova se pravidelně bojí i Jana Mračková Vildumetzová v soukromých i veřejnoprávních médiích, v parlamentu, v kraji i na celostátní úrovni. Opravdu žijeme v totalitě? Já se v ní narodil a vyrostl. Jak si já pamatuju totalitu v ČSSR?
Byla to doba, kdy převládala šedavá barva na neudržovaných domech, šedavá nálada v rodinách, ve školách, na pracovištích. Zkrátka v celé společnosti. Vládnoucí představitelé nám vysvětlovali, jak se máme dobře a celý okolní zlý kapitalistický svět nám chce ublížit a naše dokonalé státní zřízení zničit. Proto nás před tím zlým, cizím světem chránili. Třeba tím, že jsme měli zakázány zahraniční filmy, noviny, knihy. Nesměli jsme cestovat kam jsme chtěli. Na hranicích byly ostnaté dráty, aby k nám nepronikali nepřátelští agenti!
Popravdě řečeno, nepřátelského agenta jsme nikdo nikdy neviděli. Pohraničníci na hranicích nestříleli agenty ale ty, kteří se snažili z toho komunisticky zřízeného a řízeného ráje utéct, protože si už nepřáli být chráněni sami před sebou. Občas ale někdo přesto utekl, a to byl teprve problém! Nedej Bože když své blízké, doma ještě stále chráněné písemně kontaktoval. Příbuzní emigrantů se pak stávali lidmi zvláště přísně chráněnými. Před myšlenkami, které by je mohly přepadnout.
Z novin jsme se denně dozvídali, jak plníme a rekordně překračujeme plánované ukazatele pětiletky. Byli jsme nejlepší na světě ve výrobě kolejnic, látek, papíru na hlavu, v pěstování brambor, zeleniny, obilí na hektar. Vlastně ne nejlepší, to byl vždycky Sovětský svaz, náš nedostižný vzor! Nesměli jsme se ovšem rozhlédnout okolo sebe. Kolejnice na skládkách rezavěly, protože je nikdo nechtěl. Látky naopak nebyly, takže se nedalo nic slušného koupit. Šikovnější maminky stále dokola přešívaly staré šaty, aby jejich dcery vypadaly aspoň trochu k světu. Občas někdo z té zlé ciziny propašoval Burdu, která šla z ruky do ruky a všechny dámy si pak podle ní šily. Papíru bylo zato tolik… že se i toaletní papír stal podpultovým zbožím. Ale měli jsme největší rudé právo na světě! Protože nebyl toaleťák, bylo konečně Rudé právo k něčemu. Ono ten jeho obsah stejně byl na … no však víte na co. A brambory? Ty byly. Mazlavé, šedavé, natlučené. Zelenina byla většinou taky jen pod pultem, chleba se nedal jíst.
A stále se ztráceli lidé. Sousedé, spolupracovníci, vzdálení příbuzní, někomu i sourozenci. Většina jich emigrovala. Bylo zvláštní, že všichni utíkali z toho ráje, ale nikdo z té zlé, kapitalistické ciziny nechtěl k nám. Mizeli také blízcí emigrantů a ti, kteří si příliš otvírali ústa – ti pro změnu v kriminálech.
My, děti v pohraničí, jsme to měli v něčem ještě horší. Doma se totiž běžně chytala německá televize, kde jezdila pěkná a nová auta, lidi chodili oblečení v riflích, bydleli v barevných domech. A rodiče nám zakazovali mluvit o programu, který jsme sledovali. Dokonce i o pohádkách! Nikdy jsem nepochopil, jak hrozným nepřítelem bolševika byl kreslený Pepek námořník nebo kačer Donald.
To se ví, že se občas někdo ve škole podřekl. Takže jsme to o sobě nakonec věděli ve třídě všichni. Vůbec jsem doma často poslouchal, co nesmím nikomu říct, aby nám tatínka nezavřeli. A nechápal jsem ze začátku, proč se maminka na tatínka rozkřikuje, aby si konečně začal dávat před tím dítětem pozor na pusu. Později jsem to pochopil.
A ještě později jsem začal vnímat útržky a narážky. Začal jsem chápat, co znamenala slova jáchymovské lágry, uran, bachař, mukl. Autobusem na gympl do Ostrova jsem dojížděl okolo Rudé věže smrti, která se stala osudnou i našemu sousedovi, panu Zemanovi. Paní Zemanová měla o jeho osudu strach mluvit ještě před svou vlastní smrtí na přelomu tisíciletí. Díky některým kantorům, díky rodičům a díky sousedům, původně bývalým muklům, rozkulačeným sedlákům, odsunutým živnostníkům, sokolům a skautům se mi otevřely oči a narostla rovná páteř. Popravdě, to nebylo cílem komunistického vzdělávacího systému. Poznal jsem to při přihláškách na vysokou školu. To jsem už chápal, zač je toho loket. Asi i díky Jindrovi Konečnému, který mi dlouhá léta půjčoval knihy. Jak moc riskoval tím, když mladému frackovi s minimem rozumu půjčoval zakázané autory mi došlo, až když ho zavřeli.
A pak najednou přišel 17. listopad. Všichni jsme doufali, že komunistický režim padne, sousední země se osvobozovaly jedna za druhou, ale když se to stalo, byl to stejně zázrak. Otevřely se nám nebetyčné obzory. Mohli jsme cestovat, studovat, podnikat… Nebo nepracovat vůbec.
Konečně se začaly opravovat domy, byl toaletní papír, na pultech kvalitní potraviny, pomeranče a ananasy běžně, ne jen na Vánoce nebo Velikonoce. O přijetí na školu nerozhodoval stranický výbor, ale schopnosti a chuť studovat.
Na to všechno jsme si zvykli. Bereme to jako samozřejmost. Zevšednělo nám to za ty roky. Bohužel mnohem víc než tyto vymoženosti vnímáme vykuky, kteří svobodu zneužívají. ANO, vrací se na výsluní i komunisté, kteří po listopadu využili svých postů a známostí a věnovali se ekonomické činnosti. Navíc se vyrojilo mnoho takových, kteří se na základě svých lží a šířením falešných strachů dostávají i do parlamentu. Otravují zdravou vodu naší demokracie. Nesnaží se zvrátit zatím vývoj, jen se přiživují na naší zemi, na naší společnosti. Nespokojenost občanů pěstují, aby rostla a oni toho využívají.
Nežijeme v totalitě, ani v nové. Právo na svobodu slova má bohužel i lhář. Ale každý z nás má právo jej pravdivě lhářem pojmenovat. To není nová totalita. To je obrana demokracie před vznikem nové totality. Je nejvyšší čas uvědomit si, že o svobodu musíme pečovat, aby nezašla jedem, který vypouštějí Okamurové, Babišové, Zemanové, Klausové. Nemůžeme to nechat jen na politicích. Každý z nás má právo žít ve svobodné společnosti, ale také občanskou povinnost se o svobodu starat.
A když nebudeme svou svobodu bránit, ukradne nám památku sametové revoluce ten, komu svoboda slova ve skutečnosti vadí. Ten, kdo o novou totalitu usiluje – jen ve svůj prospěch.
