Článek
Když jsme v roce 1999 vstupovali do NATO, rodiče mi tehdy v mých dvanácti letech vysvětlovali, že od teď jsme chránění. Přišlo mi to skvělé, nejsme sami. Ostatní státy se za nás postaví. Zní to dobře do doby, než si uvědomíme, že se členstvím v každém spolku či organizaci se pojí také určitá pravidla a povinnosti. A tady to začíná skřípat.
Situace ve světě se změnila. Před únorem 2022 prakticky nikdo nevěřil, že by se válka do Evropy mohla vrátit. Teď je všechno jinak. A současná situace v Íranu tomu vůbec nepřidá. NATO se tak poměrně logicky rozhodlo, že 2% HDP na obranu v současné době jednoduše nestačí. S tím má ale současná vláda problém. Andrej Babiš ukazuje na Petra Fialu, že to jeho vláda s tímto souhlasila. Ale ono je úplně jedno, jaká je u moci vláda. Pokud se NATO rozhodne, že je potřeba navýšit výdaje na obranu, je třeba, abychom to jako členský stát respektovali.
A nebo se nabízí druhá možnost. Pokud nám podmínky NATO nevyhovují, můžeme z organizace vystoupit a náklady na obranu si nastavit dle svého uvážení. Klidně třeba celou armádu rozpustit a ušetřené výdaje věnovat do jiného resortu, třeba na ochranu přírody tak, jako to má Kostarika.
Je to naše volba, ale nelze sedět jedním pozadím na dvou židlích. Buď budeme respektovat pravidla, nebo se rozlučme. Chápu, že se asi mezi námi najdou lidé, kteří by byli rádi, kdybychom v NATO zůstali a zároveň platili minimum. Ale zkuste si tu větu říct nahlas: „Plaťte vy ostatní a chraňte nás!“
V roce 1999, když mi bylo dvanáct let, mi přišlo skvělé, že nejsme sami. Skvělé mi to přijde i teď. Tak udělejme, co je třeba.
