Článek
O čtyřdenním pracovním týdnu se mluví rok co rok více. Firmy ho testují, zavádějí, chválí. Microsoft Japan hlásí 40% skok v produktivitě, Buffer se chlubí nárůstem o 22 % a tím, že absence klesly o 66 %. Island dal většině populace možnost pracovat kratší dobu, v Dubaji byli zaměstnanci spokojení skoro všichni. Vypadá to, že se konečně děje něco, po čem jsme všichni toužili.
Ale tyhle úspěšné příběhy mají jeden háček, který ukazuje vynalézavost Čechů. Pod lesklým povrchem firemních zpráv se skrývá něco, o čem se moc nemluví. Někteří z těch nejhlasitějších propagátorů zkráceného týdne totiž vůbec nejsou klasičtí zaměstnavatelé. A právě tady začíná problém, který se dotýká stovek, možná tisíců lidí v Česku i jinde.
Témata jako pracovní doba a volno táhnou, agentury to vědí a mají na tom postavenou reklamu.
Když se agentura tváří progresivně
Spousta firem, co se chlubí čtyřdenním týdnem, ve skutečnosti nemá klasické zaměstnance. A když už má firma zaměstnance, bývá to většinou někdo z rodiny jednatelů. Tohle vidíme hlavně u marketingových a kreativních agentur. Jak to funguje? Pár seniorních partnerů s podílem na firmě řídí desítky mladých lidí na živnost, co si budují portfolio a sbírají zkušenosti. Lidé pracují v kanceláři agentury, chodí na meetingy, dodržují procesy, reportují práci, mají pracovní dobu. Dělají přesně to, co by dělal zaměstnanec. Ale na papíře jsou podnikatelé s vlastní živností a odpovědností.
V Česku tahle šedá zóna funguje dobře. Firmy to mají nastavené tak, že formálně všechno sedí, jen to obchází smysl zákoníku práce. U nás to běží hlavně v digitálním marketingu, PR agenturách nebo designérských studiích. Senioři s kontakty a zkušenostmi táhnou celou loď, junioři na živnost doplňují kapacitu za zlomek ceny. Kontroly? Úřady nemají čas na všechno, a když už se něco kontroluje, formálně to obstojí. Jenže musí přijít nějaká „hodná“ duše, která firmu udá.
Zajímavé je, že právě tahle agenturní studia pak nejhlasitěji komunikují svůj progresivní přístup k work-life balance. Propagují se jako moderní zaměstnavatelé, publikují case studies o svém úspěšném přechodu na kratší týden a sbírají pozitivní publicitu. Jenže realita jejich business modelu vypráví úplně jiný příběh, který je často založený na tom, že obcházejí systém a všem se smějí.
Proč je to pro firmu tak výhodné
Když máte firmu postavenou hlavně na externistech, zavést čtyřdenní týden je hračka. Ti lidé si platí pojištění sami, nemají dovolenou, nemocenskou, nic. Dostávají zaplaceno za konkrétní práci nebo odpracované hodiny. Takže firma může klidně říct: pracujeme 4 dny v týdnu. Stejně neplatí za pátý den více než předtím. Žádné navýšení mzdových nákladů, žádné komplikace s odpočinkem mezi směnami, nic. Případně nesahají na finanční ohodnocení, ale nutí pracovníky napracovat pátek během týdne, takže těch osm hodin rozloží. To je úspora času lidí?
Agentury často externistům dají nějakou dovolenou jako kompenzaci. Jenže pozor, většinou jim dají jen 60 % toho, co by měl normální zaměstnanec. Logika? Vždyť pracujete jen 4 dny, tak nepotřebujete tolik volna. Zní to rozumně, ale ve výsledku máte sice každý týden den volna navíc, ale za cenu výrazně kratší dovolené. A když onemocníte, máte smůlu. Neexistuje sick days, neexistuje náhrada mzdy. Existuje jen to, čím se firma může zviditelnit, třeba menstruační dny.
Když taková agentura zveřejní výsledky, může s čistým svědomím říct: produktivita vzrostla. Ono to totiž sedí. Pracovníci na živnost musí odevzdat práci, jinak nedostanou zaplaceno. Takže když to nestihnou ve 4 dnech, dělají víkend nebo večer. Jejich problém, ne problém firmy. A nemocnost? Ta taky krásně klesá. Ne proto, že by lidé byli zdravější nebo měli méně stresu, prostě si nemůžou dovolit zůstat doma s rýmou. Každý den bez práce znamená méně peněz na účtu.
Workoholici se 4denního pracovního týdne po čase vzdají
I já jsem měla nastavenou práci na 4 dny v týdnu, trvalo to cca 2 roky. Měl to tak totiž kolega, makléř, který takhle pracoval 15 let a byl spokojený, tak jsem to chtěla zkusit také. Protože jsem podnikatel, tak si to můžu nastavit podle sebe. Klienti si zvykli a já se věnovala nejdříve sobě, rodině, ale nakonec jsem se začala zpět učit. Došlo mi, že mi chybí kreativní práce, a vracela jsem se k tomu. Co z toho vzniklo? Začala jsem makat i pátky, protože jsem rozjížděla další byznys a času bylo proklatě málo i přes týden.
A nejsem v tom sama, znám programátory a kreativce na volné noze, kteří díky 4dennímu pracovnímu týdnu vzali přivýdělek a nakonec v původní práci skončili. Zjistili, že roky byli placeni velmi bídně, a tak přešli do firmy, kde původně pracovali 1 den v týdnu, a jsou šťastnější a spokojenější. Mají benefity a plat, který pokryje v pohodě hypotéku a ještě spoří. Takže mince má dvě strany a firmy se pak diví, že mají fluktuaci místo spokojenosti ve firmě.
Pro mě kratší pracovní týden vyvolal potřebu se dál pracovně rozvíjet a rozšířila jsem nabídku služeb.
Průhlednost jako základ férového modelu
Kratší pracovní týden může být skvělá věc, která zlepší život milionům lidí. Technologie nám to umožňují, automatizace postupuje, produktivita roste. Ale potřebujeme vědět, jak to doopravdy funguje. Firmy by měly říkat pravdivě, kolik mají zaměstnanců s plnými benefity a kolik externistů. Když vláda nebo výzkumníci vyhodnocují pilotní programy, měli by to rozlišovat a sledovat dopady na obě skupiny zvlášť.
Protože až budeme mít jasný obrázek, teprve pak poznáme, jestli jde o pokrok pro všechny, nebo jen o další trik, jak ušetřit na lidech, kteří nemají vyjednávací schopnosti. Debata o kratší pracovní době má smysl jen tehdy, když mluvíme o stejných podmínkách pro všechny. Jinak je to jen hra s čísly, která vypadá dobře na papíře, ale v praxi přenáší všechna rizika na ty nejslabší.
Zdroje: Novinky, Weforum, The Workers Rights
