Článek
Na první pohled uštvaná máma dvou dětí. Ve skutečnosti? Mistryně v manipulaci. Monika přesně věděla, jak se tvářit, kdy si povzdechnout a koho si omotat kolem prstu. A Adam jí věřil každé slovo. Až do konce.
Do její propracované sítě se chytil Adam, pětatřicetiletý obchodník. Pracovitý chlap, který věřil, že poctivostí a laskavostí se dá v životě něčeho dosáhnout. Seznámili se přes internet, kde Monika vystupovala jako „Osamělá máma“. Jejich první zprávy byly plné hlubokých myšlenek. „Někdy v noci, když děti spí, sedím u okna a přemýšlím, jestli ještě někdy zažiju opravdovou lásku,“ psala mu. Adam byl z toho úplně paf.
Když se poprvé setkali v kavárně, přivedla s sebou obě děti. „Promiň, na poslední chvíli mi vypadlo hlídání,“ omluvila se s tím svým křehkým úsměvem. Děti byly tiché, vychované, a ta malá holčička? Reklama na to, chtít vlastní dítě. Adam byl dojatý. Obdivoval, jak statečně zvládá svůj těžký osud.
Jejich vztah měl od začátku přísná pravidla. Randíčka jen ve středu odpoledne, většinou i s dětmi. „Nechci je zanedbávat, chci, aby věděly, že jsou pro mě na prvním místě,“ říkala. Adam si rychle získal jejich sympatie, a Monika se pokaždé rozzářila: „Vidíš, jak tě mají rády? Vždycky se těší, až tě uvidí.“ Adam byl dojatý. Měl pocit, že si ho vybral nejen osud, ale i děti.
Středy se staly jeho nejoblíbenějším dnem. Nosil hračky, vozil děti do zoo, na výlety, které vždy končily zmrzlinou. Platil všechno s radostí. „Jsi moc hodný, nezasloužím si tě,“ šeptala mu Monika, když děti nekoukaly, a on byl v sedmém nebi. Občas ho políbila na tvář, párkrát i na rty, ale vždy jen letmo, ostýchavě. „Musíme být opatrní kvůli dětem,“ říkala.
Pak přišel ten prokletý čtvrtek. Adam měl vyřizovat velkou dodávku masa do hotelu, ale objednávku na poslední chvíli stornovali. Rozhodl se zajít do města koupit Monice belgické pralinky, milovala je. Vycházel z luxusního obchodu, když ji uviděl.
Monika vystupovala z černého mercedesu. Místo ošuntělých džín měla na sobě přiléhavé šaty a koženou bundu. Vlasy jako od kadeřníka, dokonalý make-up. Vedle ní stál chlap v obleku za desítky tisíc. Objal ji kolem pasu, ona se k němu přitiskla a zasmála se. Ten smích! Sebevědomý, vyzývavý, smyslný. Takovou Moniku Adam neznal.
Stál tam jako solný sloup. Sledoval, jak mizí v dveřích restaurace, kde by si sám mohl dovolit jíst možná jednou ročně. Nohy měl jak z olova, ale nedokázal odejít. Sedl si na lavičku naproti a čekal. Dvě nekonečné hodiny.
Když vyšli, následoval je. Věděl, že je to šílenství, ale musel vědět pravdu. Jeli k jejímu bytu, kam ho nikdy nepozvala. „Děti by to nezvládly,“ říkala vždycky. Zaparkovali, vystoupili. A pak to přišlo. Z domu vyběhly děti. Jeho děti! „Tatínku, tatínku!“ křičely radostně a vrhly se muži kolem krku. Šťastná rodinka vcházela do domu.
Adam se opíral o zeď, bylo mu na zvracení. Všechno do sebe zapadalo. Proto jen středy, proto nikdy u ní, proto děti vždycky s sebou. Žádná samoživitelka. Manžel, rodina, celý fungující svět, o kterém neměl ponětí.
Další středu ji čekal před domem. Když ho uviděla, na vteřinu se zarazila, ale hned nasadila svou masku. „Adame, copak jsi zapomněl? Měli jsme se sejít v parku.“
„Včera jsem tě viděl,“ řekl tiše.
„Aha,“ odpověděla klidně. Žádné zapírání, žádná panika. Posadila se na lavičku, vytáhla cigarety. „Tak co chceš slyšet? Velké odhalení?“
„Jak jsi mohla?“ dostal ze sebe.
Monika se ušklíbla. „Můj muž má velký byznys, firmy po celé Evropě. Vydělává spoustu peněz, ale doma skoro není. Všechno platí - byt, auto, hadry… Jenže co z toho, když je člověk pořád sám.“
Pak mu klidně vyložila svůj systém. Na seznamce měla pět profilů. S každým chlapem jiný příběh, jiná role. Vdova, rozvedená, opuštěná. „Děti jsou geniální krytí. Všichni věří mámě s dětmi, všichni chtějí pomoct. Chlapi jako ty jsou nejlepší, hodní, soucitní, věří každé slovo.“
Popisovala to jako hru. Každý měl svůj den, své místo. Pondělí patřilo bankéři, který věřil, že je vdova. Úterý měl zedník, pro něj byla rozvedená učitelka. Středa byla Adamova. „Užívám si to. Dárky, rande, něžnosti. Je to vzrušující. Manžel má své holky po trasách, já mám svoje chlapy tady. Férová dohoda.“
„A co děti?“ vychrlil Adam.
„Děti? Ty si to užívají. Dostávají hračky, výlety, pozornost. Win-win situace,“ zasmála se cynicky.
Adam odešel bez slova. Monika za ním ani nezavolala. Do týdne měla náhradu, nějakého týpka z Prahy. Sousedi dál zdravili milou paní Moniku. „Taková starostlivá matka, jak to všechno zvládá sama,“ šuškali si. Nikdo neřešil mercedes v garáži, značkové oblečení ani drahé dovolené. Měla přece dvě malé děti a manžela, který tvrdě pracoval, aby jim to všechno zajistil.
A Monika? Ta si právě v kalendáři značila novou oběť, Martina z Prahy. Tvrdil, že hledá vážný vztah s hodnou ženou. „Perfektní,“ usmála se Monika a začala psát první zprávu plnou dojemných příběhů o svém těžkém údělu matky samoživitelky.
Kolik takových Monik chodí po ulicích a hraje svou hru? Je to neškodná zábava znuděné paničky, nebo kruté ničení životů? Některé hry nikdy nekončí, dokud jsou naivní hráči. A těch je, jak se zdá, pořád dost.
