Článek
Malá holčička Amálka byla krásné, rozverné dítko, které rádo objevovalo svět. Jenže v místnosti, kde jí rodiče plánovali pokojíček, se chovala podezřele klidně, tiše. Pár týdnů uběhlo, a Amálka se v pokojíčku chovala stále divně. Přesto se tam těšila, vždy po jídle upalovala do pokojíčku s tím, že si chce hrát.
Než jednou rodiče šli pozorovat, co tam dělá. A to, co viděli, je vyděsilo. Holčička si hrála v rohu pokojíčku a s někým si tam povídala. Jako kdyby tam s ní někdo byl, ale oni nic neviděli. Tak k ní přišli a zeptali se, s kým si tam povídá. Chtěli zjistit, jestli má imaginárního kamaráda.
Amálka odpověděla: „Však ho nevidíte? Tady je David a povídá si se mnou každý den, je strašně hodný.“
Rodiče nevěděli, co na to říct. O pár dní později k nim na návštěvu přišli sousedé, kteří byli velmi milí a sedli si s nimi. Když narazili na téma dětí, řekli jim, co se děje s malou Amálkou od příjezdu a že neví, jestli se nemají bát.
Sousedé se na sebe divně podívali a zeptali se, v jakém pokojíčku v domě Amálka spí. Rodiče jim to řekli a sousedé zbělali strachem.
„Víš, my vás nechtěli strašit, ale stalo se tu neštěstí. V tom pokojíčku se oběsil syn majitelů domu. Visel v tom rohu pokoje, jak popisujete, že si tam Amálka chodí hrát. Jmenoval se David, bylo mu jen patnáct let.“
Pár z toho byl v šoku a nechtěl, aby Amálka byla v tom pokoji, hlavně ne sama. Měli před sebou dilema – žít v domě s duchem mrtvého kluka? Nebo utéct?
Bezesná noc plná rozhodování
Té noci se rodiče nemohli vyspat. Leželi v posteli a šeptali si o tom, co mají dělat. Každá možnost se zdála horší než ta předchozí.
Matka se klonila k rychlému stěhování. „Nemůžeme riskovat Amálku,“ opakovala dokola. Představovala si, jak balí krabice a odjíždí pryč ještě tento týden.
Otec byl praktičtější a počítal peníze. Všechny úspory dali do tohoto domu, hypotéka běžela dalších dvacet let. Kam by se stěhovali? A hlavně - za co? Pronájem by je zruinoval a další dům si nemohli dovolit.
Rozhovor s Amálkou o jejím neviditelném příteli
Ráno se rozhodli promluvit si s Amálkou. Sedli si k ní ke snídani a opatrně se zeptali, jestli jí David něco říká, jestli ji nestraší. Chtěli zjistit, jestli je v bezpečí.
„Ne, mami, David je smutný. Říká, že je mu líto, že táta s mámou už nejsou doma. Říká, že se mu líbí, že si s ním hraju, protože je sám.“
Rodiče si vyměnili pohledy. Malá mluvila tak přirozeně, jako by popisovala skutečného kamaráda ze školky. Otec se zeptal co nejjemněji: „A co ti David říká o svých rodičích?“
„Že odešli po tom, co udělal něco špatného. Že se styděl a teď se bojí odejít, protože neví, jestli ho někdo bude mít rád.“
Slova malé holčičky je zasáhla víc, než čekali. Nebylo to strašidelné – bylo to smutné.
Místo strachu přišel soucit
Matka cítila, jak jí srdce puká. Nebyla to hrůza, ale soucit. Představila si patnáctiletého kluka, který udělal něco tak zoufalého, že jeho rodiče nemohli zůstat. A teď tu zůstal sám, roky a roky.
Když se dítě zabije, zůstává za sebou nejen smutek, ale i nevyřešené emoce, pocit viny, opuštěnost. Možná David skutečně potřeboval něco, co jeho rodiče nemohli dát - odpuštění.
Rozhodli se zkusit neobvyklý přístup. Místo útěku začali s Amálkou mluvit o Davidovi jako o součásti domu. Řekli jí, že David potřebuje pomoct najít klid. Že možná potřebuje slyšet, že ho mají rádi a že mu odpouštějí. I když ho neznali, i když neví, co udělal.
Večer, kdy David dostal to, co potřeboval
Jednoho večera se všichni tři postavili v pokojíčku. Rodiče se cítili trochu hloupě, ale Amálka byla naprosto přirozená. Mluvila směrem do rohu, kde podle ní David vždy sedával:
„Davide, máma s tátou říkají, že tě máme rádi. A že nemusíš mít strach. Že tvoji rodiče tě měli taky rádi, i když byli smutní.“
Pak se stalo něco nečekaného. Pokojíček se naplnil pocitem míru. Nebylo to nic viditelného nebo slyšitelného, ale všichni tři to cítili. Jako by se dlouho zadržovaný dech konečně uvolnil.
Amálka se usmála a řekla: „David vám děkuje. A říká, že už nebude sám, protože naši sousedi jsou hodní a budou na něj pamatovat.“
Jak to všechno dopadlo
Od té chvíle se Amálka v pokojíčku chovala normálně. Hrála si tam stejně ráda, ale už nemluvila s nikým neviditelným.
Když se rodiče zeptali, jestli je David pořád tam, řekla: „Ne, odešel. Řekl, že už není sám a že je rád, že jsme do jeho domu přišli.“
Rodina zůstala v domě. Pokojíček předělali na krásný dětský pokoj a Amálka tam spala klidně.
Jen někdy večer, když kolem domu foukal vítr, měli pocit, že dům tiše oddechuje spokojeností.
Odkaz Davida
Sousedé jim později řekli, že Davidovi rodiče se po jeho smrti rozvedli a odstěhovali. Nikdy se nevrátili, ani mu nechodili na hrob.
Dům zůstal prázdný roky, dokud nepřišla tato mladá rodina.
„Možná David jen potřeboval cítit, že není zapomenutý,“ řekla matka jednou večer. „A možná domy skutečně potřebují rodiny, které je naplní láskou místo samoty.“
Dům si vše pamatuje. Ale ne jen tragédie – pamatuje si i lásku, odpuštění a druhé šance.
