Článek
Jako malé děti jsme nechápaly, proč naše babička při každé letní bouřce panikaří. Jakmile se na obloze objevily první temné mraky a v dálce zahřmělo, babička se rázem proměnila. S nezvyklou energií pobíhala po domě, zatahovala všechny závěsy a důrazně nám přikazovala: „Nekoukejte z okna!“
Babi nás často hlídala
Naši pracovali celý den na statku. Byla laskavá a trpělivá, ale v otázce bouřek neznala kompromisy. Když jsme se tajně plížili k oknu, abychom mohli pozorovat blesky, rozčílila se způsobem, který jsme u ní nikdy jindy neviděli. „To nosí smůlu!“ křičela rozrušeně. „Už to nikdy nedělejte!“
Náš tatínek si z babiččiných obav často utahoval
„Babi, to jsou jen pověry,“ říkával s úsměvem. „Doma se ti nemůže nic stát.“ Babička na jeho poznámky jen mlčky kroutila hlavou a dál zatahovala závěsy.
Jeho posměšky však netrvaly věčně
Táta se vydal po bouřce k rybníku, plavání po dešti miloval. Nebe se už vyjasnilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí mělo zhoršit. Jenže bouřka se nečekaně vrátila zpět a měla ještě větší sílu.
Když táta uslyšel hromy, vyskočil z vody a pelášil přes celé pole směrem ke stáji. Doběhl tam právě včas. Sotva za sebou zabouchl vrata, udeřil blesk těsně vedle budovy. Rána byla tak silná, že jsme ji slyšeli až u nás doma.
„To byla šlupka!“ prohlásil brácha a babi se začala usilovně modlit. A já se ségrou přemýšlela, kde vlastně táta je. Když se po bouřce konečně vrátil domů, byl celý vyplašený. S bílým obličejem nám vyprávěl, co se stalo.
„Srdce se mi zastavilo, jak jsem se bál,“ přiznal nakonec. Od té doby se babičce už nikdy nesmál a na plavání v rybníce se vydával, až když byla bouřka opravdu dlouhou dobu pryč.
Jako děti jsme si mysleli, že jde jen o další z prapodivných pověr starších lidí. Nevěděli jsme, že za babiččiným strachem stojí skutečný příběh.
Když jsme trochu povyrostli, jednoho dne nám babička sama vysvětlila svůj strach z bouřek. Vyprávěla, jak si jako malá holčička hrála s ostatními dětmi u potoka. Cákaly a smály se, nevšímajíc si rychle se blížících mraků. Bouřka je zastihla nepřipravené.
„Najednou, bez varování,“ říkala babička s hlasem, který se stále třásl při vzpomínce, „udeřil blesk. Přímo do jedné holčičky, která stála kousek od nás.“ Chvíli se odmlčela, než pokračovala. „Přežila to, ale na krku jí zůstal vypálený malý křížek, jako věčná připomínka toho dne.“
Od té chvíle babička nikdy nezůstala venku během bouřky. Schovávala se doma, zatáhla závěsy a čekala, až nebezpečí pomine. Její dětský zážitek ji poznamenal na celý život a svým způsobem ovlivnil i nás – její vnoučata. A nakonec i našeho tatínka, který se přesvědčil na vlastní kůži, že s přírodními živly si není radno zahrávat.
Když slyším hřmění, stále cítím drobné zachvění
Ne ze strachu z blesku samotného, ale ze vzpomínky na babiččin vyděšený výraz, když nás odháněla od oken. Její příběh mi připomíná, jak se některé obavy předávají z generace na generaci a jak i dávná traumata mohou formovat naše chování po celý život.
