Článek
Strach, že dítě zdědí vlastnosti po rodiči, kterého bychom nakonec nejraději vymazali z vlastního života, není nijak výjimečný. Jen se o něm moc nemluví. Možná proto, že se nehodí do obrazu bezpodmínečné lásky a čistého začátku, který si s rodičovstvím spojujeme.
Přesto existuje, tichý a často provázený pocitem studu
Představa, že se některé rysy přenesou jako nevyhnutelný genetický otisk, dokáže být děsivá, především pokud byl minulý vztah zdrojem napětí nebo ztráty sebe sama. V takovém kontextu se obava z „kopie“ neváže přímo k dítěti, ale k minulosti, která se tak nějak pořád odmítá uzavřít.
Realita rodičovství ukazuje něco jiného a v jistém smyslu složitějšího. Skutečný problém nespočívá v genech naší ratolesti, ale v tom, co si dospělí z předchozích vztahů nesou dál. Narození dítěte totiž často ukončí hledání viníka venku a nutí nás obrátit pozornost zpět k sobě a svému nitru.
Mateřství a rodičovství obecně mají zvláštní schopnost vytahovat na povrch věci, které jsme dlouho dokázali ukrývat. Naučené reakce, staré obranné mechanismy, vzorce chování… vše, co jsme si slíbili už nikdy neopakovat. Ve chvílích únavy, zahlcení a nejistoty se ale právě tyto vzorce hlásí o slovo nejhlasitěji a my často máme pocit, že selháváme.
Některé situace jsou příliš podobné tomu, co jsme prováděli my svým rodičům.
Mnoho lidí se obává, že jejich děti budou „po někom“
Jen málokdo si ale připouští, že děti nejsou geneticky vzato kopií našich bývalých partnerů ani jiných členů rodiny. Více fungují jako zesilovač toho, co jsme si ze všech svých vztahů odnesli my sami. A to zjištění je podstatně méně pohodlné, než řešit barvu očí nebo tvar nosu.
Toxické vzorce se ale nepřenášejí samy od sebe. Nejsou uložené v DNA, ale v prostředí. Ve způsobu komunikace, v tichu kolem některých témat. Přenášejí se ve chvílích, kdy dospělý nemá kapacitu být vědomý, protože je unavený, přetížený nebo sám v sobě jaksi… neuzavřený. Právě tady se láme idealizovaný obraz rodičovství, o kterém se tolik nemluví. Nakonec tedy nejde o to, že by se dítě podobalo „špatnému člověku“. Jde o to, že rodič je konfrontován svou vlastní minulostí a zkušeností či bolestí, kterou nelze ignorovat. Takovou konfrontací čelí odpovědnosti, kterou nelze přenést na nikoho jiného. Dítě není pokračováním starého vztahu, ale testem toho, jestli jsme schopni jeho důsledky zpracovat.
A tak se ukázalo, že to „horší“ nebylo dítě podobné expartnerovi. Bylo to zjištění, že některé reakce, které mi na něm vadily, žijí dál. Ne v dítěti, ale ve mně. A že se před nimi nedá utéct, ale že je nutné s nimi něco konečně dělat.
Čím déle stojím v roli mámy, tím méně soudím tu svou.
Moje máma se tomu směje
Ne zlomyslně. Spíš s tím typickým nadhledem někoho, kdo už ví, že život má smysl pro ironii. Usmívá se nad tím, jak jsem si přišla na své vlastní ryzí a maličké zrcadlo. Takové, před kterým se nedá uhýbat pohledem. Možná právě tady začíná dospělé rodičovství. Ne ve snaze vychovat ideální dítě bez chyb, ale v ochotě podívat se pravdivě na sebe skrze našeho potomka. Bez iluzí a bez zástupů viníků. Protože to „horší“ většinou neleží v dítěti, ale v tom, co jsme si sami ještě nedokázali uzavřít, a to nejde dokázat tak, že se budeme tvářit, že tyto vnitřní bolesti neexistují.
Tomuto tématu se dnes věnuje bezpočet knih i podcastů, existují webináře vedené odborníky a psychology a na sociálních sítích lze najít množství podpůrných stránek či skupin, které sdružují rodiče se zájmem o práci na lepším vztahu k sobě samému i k partnerovi či dětem. Každé dítě je unikátní a na výchovu každého jednoho z nich nelze aplikovat stejné metody.
Všechna tato témata se však v jednom bodě překvapivě shodují: pokud si neotevřeme vlastní vnitřní zranění a nepřepíšeme podvědomé vzorce chování, které často vznikaly roky ve strachu a napětí, budeme je nevědomě přenášet dál. Dobrá zpráva je, že dnes máme veškeré prostředky k nápravě, nejsme na to sami a můžeme si dovolit začít být k sobě i našim dětem laskaví a vybudovat bezpečí pro sebe, pro ně i pro ty, kteří do našich rodin teprve přijdou.
Zdroje:
Blog - Jak vychovávat - psych. Vlaďka Bartáková
Studnička, Milan: Pohodové rodičovství. BizBooks, 2021.
Mik, Jeannine – Teml-Jetter, Sandra: Maminko, nekřič! Grada Publishing, 2020.
