Článek
Tereza si přála pohádkovou svatbu. Už roky přesně věděla, kde chce svůj den D slavit. Co nečekala, bylo to, že hlavní hvězdou dne se nestane ona, ale její svědkyně Anička, která její vytoužený svatební den zastíní.
První den svobody
Anička, pětatřicetiletá žena na mateřské dovolené a matka dvouletého Honzíka, přijela s nadšením, jaké nevykazovala od chvíle, kdy se jí narodilo dítě. Malý byl konečně na hlídání u rodičů a ona mohla být po dlouhé době nalíčená a hezky oblečená.
„Celý den mluvit s dospělými o něčem jiném než o praseti Pepovi,“ svěřila se Tereze při příjezdu. V očích jí zářila směs štěstí a zoufalství ženy, která dva roky neměla chvilku pro sebe.
Jen jedno prosecco
Uvítací prosecco bylo zjevení. Po dvou letech abstinence kvůli kojení a hlídání malého bylo i jedno prosecco jako svaté přijímání. „Kdy jsem naposledy pila něco jiného než kávu bez kofeinu?“ zamyslela se a vzala si druhé.
Už během příprav se Anička začala uvolňovat. Smála se hlasitěji, objímala všechny a komentovala: „To je krásné být mezi dospělými!“
Emotivní obřad
Během obřadu byla ještě relativně v pořádku, jen emotivnější než obvykle. Když oddávající mluvil o lásce, utírala si slzy dojetí.
Když se vzadu rozplakalo dítě, Anička se bez přemýšlení otočila a začala ho hledat. Až po chvíli jí došlo, že její malý s ní dnes není.
Oběd bez limitů
Po obřadu přišel osudový oběd. Anička si uvědomila, že už dva roky nejedla v klidu horké jídlo a může pít, co chce, kdy chce, bez hlídání toho, jestli se dítě nesnaží strčit vidličku do zásuvky.
Pomyslela si: „Můžu si v klidu dát oběd, nemusím někam odbíhat. To je tak osvěžující.“ A pak to zapila další sklenkou vína.
Záhadné zmizení
Po obědě se stalo něco nečekaného. Anička zmizela. Tereza ji nejdřív hledala nenápadně, ale jak se blížil čas proslovu, začala panikařit.
„Naposledy jsem ji viděla, jak si objednává koktejl a říkala něco o tom, že konečně může pít, co chce,“ hlásila sestra nevěsty.
Začalo systematické pátrání. Ženich prohledával penzion, sestry stodolu, rodiče s bratránkem okolí. Nevěsty kamarádka nervózně vysvětlovala hostům: „Svědkyně si odskočila, za chvilku začneme.“
Po téměř patnácti minutách pátrání, kdy už měl dávno proběhnout proslov, přišel průlom. Ženichův bratranec zavolal: „Tady je!“
Idylka v trávě
V parčíku za penzionem, obklopená květinami, ležela Anička na zádech v trávě a zpívala si svou oblíbenou písničku. Vypadala šťastně. Po dlouhé době opravdu šťastně.
Z Terezy spadlo naštvání, i když během hledání padla na Aniččino konto spousta nadávek. Ale když ji uviděla ležet v trávě, nešlo jinak než se smát.
Přišla k ní a zeptala se: „Aničko, copak tady děláš? Všichni tě hledáme.“ Anička otevřela oči a hlasitě odpověděla: „Tereeeez! Víš, kolik je to let, co jsem si takhle jen tak lehla do trávy? Roky! Pojď si taky lehnout.“
Sestra zachraňuje situaci
Když bylo jasné, že Anička není ve stavu na proslov, mikrofonu se ujala sestra nevěsty, Klára.
„Jsem ráda, že mi Anička dovolila promluvit místo ní. Byl to můj sen už od dob, kdy jsme si jako malé hrály na to, jaké to bude, až se jedna z nás vdá. A ten den je dneska tady…“
Po dojemném proslovu přišlo na řadu krájení dortu, a pak už se rozjela volná zábava.
Návrat k realitě
Nakonec se Anička připojila k večerní zábavě, ale už v lepším stavu. Pila jen vodu, omluvila se všem a konečně pomáhala nevěstě.
„Byl to nejlepší den za celý dva roky,“ řekla Tereze. „Omlouvám se, že jsem ti trochu pokazila svatbu.“
„V pohodě, ale příště už radši méně prosecca a víc jídla,“ odpověděla Tereza s úsměvem.
A co bylo dál
Tereza sice neměla pohádkovou svatbu, ale dostala vzácnější připomínku toho, že život není podle plánu a že to je v pořádku. Přátelství znamená být tam i tehdy, když kamarádka potřebuje ležet v trávě.
Svatební trapas se stal nakonec nejlepší historkou, Anička si od té doby pravidelně objednává hlídání a jednou měsíčně si jde „lehnout do trávy“, i když už jen metaforicky.
