Článek
Říkala jsem si, že jsem prostě jiná než on. Že mám právo žít podle svého. Ale pak jsem si uvědomila, že za tím není svoboda. Je za tím strach. Strach z toho, že bych si musela něco odřeknout. A stydím se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si přiznala, kam mě tahle logika dovedla.
Roky jsem si myslela, že „si užívám“. Ale když vám přijde exekuce na nasekané půjčky, začínáte chápat, co se děje. Ne, vlastně ne. Pořád si to nechcete připustit.
Ze začátku to vypadalo jako normální život
Každý má svoje priority. Někdo řeší důchod, někdo hypotéku, já jsem řešila, jak si užít život hned. Když jsem viděla bratra, jak počítá každou korunu, vadilo mi to. Přišel mi skoupý. Nudný. Všechno si zapisuje, plánuje, odkládá. A k čemu? K tomu, aby měl v padesáti peníze na něco, co si už nebude moct užít?
Jenže časem jsem začala vidět rozdíl. On si mohl dovolit všechno, na co si našetřil. A já? Já jsem si musela půjčovat i na základní věci. „Tohle si koupím na splátky, bude to jednodušší.“ „Půjčku si vezmu rychle, vrátím to za měsíc.“ „Hlavně, ať si nemusím odřeknout dovolenou.“
A já? Já jsem si chtěla užívat života. Tak jsem si půjčovala. Znovu. A znovu.
Půjčovala jsem si jako blázen bez rozumu
Čím víc jsem si půjčovala, tím víc jsem se zamotávala. Nešlo jen o peníze. Šlo o to, jestli si dokážu přiznat, že na něco nemám. Jestli ne, nebyl klid. Byl strach. Panika. Další půjčka. Další únik z reality.
Jednou jsem měla domluvený večer s kamarádkami. Chtěla jsem si koupit nové šaty – na půjčku, samozřejmě. Ale ještě než jsem to spáchala, jsem si v hlavě řekla: „Takže se budeš dělat hogo fogo, když na to nemáš?“
Zůstala jsem stát. Překvapená. Uražená. A hlavně naštvaná. V tu chvíli mi to došlo. Můj bratr si nevybral špatný život. On si vybral život bez stresu. Bez dluhů. Bez strachu z exekutorů. A já? Já jsem si vybrala chaos. Půjčky. Exekuce. A pořád jsem si říkala, že jsem svobodná.
Už si neschvaluji svoje dluhy
Měla jsem na výběr: dál hrát tuhle hru, nebo si znovu stoupnout před zrcadlo – sama za sebe. Přiznat si, že jsem se zadlužila do nebe. Že můj skvělý život je vlastně peklo. Že bratr není svatoušek, ale prostě dospělý člověk.
Ale víte co? Radši jsem na sebe uvalila bankrot. Proč? Protože jsem pořád nebyla připravená změnit se. Pořád jsem si myslela, že systém je špatný, ne já. Že když mi dají druhou šanci, budu chytřejší. Že to tentokrát zvládnu.
V sedmadvaceti jsem si řekla, že tohle bude moje poslední šance. Že si konečně uvědomuji, co dělám. Ale vlastně ne. Jen jsem si našla další výmluvu.
Nejsem oběť. Nejsem nešťastná. Jsem jen sobecká
Bankrot je záchrana. A když vám někdo odmítá dovolit se zadlužit znovu, je to jako by vám nedovolil být. Neříkám, že se máme navzájem ignorovat. Ale jakmile musíte obhajovat vlastní půjčky, vlastní dluhy, vlastní chaos – přestává jít o svobodu a začíná jít o sebedestrukci. O útěk. O to, že potřebujete mít navrch i v tom, co vás ničí.
A jestli mi bratr připadá nudný? Ať si klidně šetří. Ale nebude mi diktovat, jak mám žít. Nejsem jeho kopie. Nejsem jeho loutka. Jsem žena. A mám právo se klidně zničit, když mi to přijde jako fajn nápad.
Jenže v hloubi duše vím, že to není o svobodě. Je to o strachu. O tom, že se bojím žít jako on. Odpovědně. Dospěle. Bez dluhů. Protože pak bych si musela přiznat, že všechny ty roky jsem žila jako nezodpovědné dítě. A to je pravda, kterou ještě nejsem připravená slyšet.
