Co praxe ve škole opravdu naučí vaše dítě? Zašívat se, mlčet a nevyčnívat

Byl to můj velký den. Oblékla jsem si nejlepší košili a s bušícím srdcem vstoupila do moderní kancelářské budovy. Měla jsem proniknout do „reálného provozu“ velké firmy v rámci povinné školní praxe. Odložit učebnice a naučit se, jak se opravdu pracuje.

Během následujících dnů mé nadšení zhasínalo s rychlostí, s jakou kolegové opouštěli své stoly na prodloužené kouřové pauzy. To, co mi praxe ukázala, nebylo profesionální chování. Byl to návod, jak se v práci co nejefektivněji schovat.

S plnou vervou jsem se vrhala do každého úkolu. Zorganizovala jsem nepořádek ve složkách, navrhla jsem zefektivnění jedné rutinní činnosti. Získala jsem pochvalu? Ani náhodou, prý jsem zbytečně moc „hr“.

„Musíš se naučit nevyčnívat,“ řekl mi jeden starší kolega, který vypadal, že je v podniku déle, než existuje internet. „Když jsi moc aktivní, jen si na sebe upleteš bič. Nikdo tě za to nezaplatí víc. Budeš jen tahoun, který maká za ostatní, zatímco my si v klidu připravujeme kafe.“

Pochopila jsem logiku, která v této firmě panovala: Iniciativa je trestána. Vytvořil se tu systém, kde strach z přetížení vede k tichému bojkotu práce. Zaměstnanci, kteří kdysi možná měli jiskru, se naučili mlčet, zašívat se a nevyčnívat, protože jen tak si zajistili klid a přežití. A já, studentka, jsem se ocitla v roli, kdy jsem se místo práce učila simulaci práce.

Moje rozčarování dosáhlo vrcholu, když se po čtyřech hodinách mé bezprizorní snahy zabavit se v kumbále se šanony konečně objevila kolegyně, která mě měla na starost. Vrátila se z návštěvy lékaře.

Zatímco jsem se snažila vyrovnat stoh historických smluv, zeptala jsem se jí nevinně, zda dlouho čekala, když byla u doktora jen čtyři hodiny.

Podívala se na mě s pohrdavým úsměvem, jako na naivní dítě: „Ne, byla jsem objednaná na čas. Ale byla bych hloupá, kdybych nevyužila placenou propustku jen na deset minut v ordinaci. Měla jsem krásné dopoledne! Stihla jsem kafe s kamarádkou, vyřídila si poštu. To si mladá pamatuj, jít k doktoru během pracovní doby je nejlepší zašívárna. To se ti jednou bude hodit.“

Pro mě to byla další rána. Už to nebylo jen o lenosti nebo strachu. Byl to aktivní podvod na zaměstnavateli, maskovaný za propustku. Místo abych se naučila efektivnímu plánování práce, dostala jsem tip, jak zneužívat systém a ukrást si placený čas pro osobní potřebu. A tento cynismus mi byl podán jako cenná, dospělá rada.

Ještě horší šok přišel u etiky. V mé hlavě byla kvalita práce synonymem pro dobré jméno. Ve skutečnosti se ukázalo, že kvalita je vnímána jako zbytečný náklad, který snižuje zisk.

Byla jsem svědkem, jak se zkracovaly výrobní postupy, jak se vybíraly levnější, méně spolehlivé součástky, a jak se bagatelizovaly drobné vady. „Buď v klidu,“ zaznělo. „Na to se nepřijde. Hlavní je, že to stihneme a trhneme z toho co nejvíc.“

Zákazník, který platil za garantovanou kvalitu, dostával jen fušeřinu. Místo, aby mi firemní kultura předala hrdost na produkt, předala mi cynický pragmatismus: Dělej to tak rychle a levně, jak jen to jde. Zákazník to buď nepozná, nebo to svedeš na jiného.

Moje praxe mě v minulosti sice nenaučila, jak být skvělá účetní nebo manažerka. Ale naučila mě nejdůležitější lekci o životě: Jak by práce vypadat neměla.

Můj příběh není o ojedinělém špatném podniku. Je o systémové nemoci, která proměňuje mladé idealisty v cyniky. Když školy posílají naše děti do takového prostředí, riskují, že se jejich idealismus promění v cynismus. Místo pracovních návyků si odnesou přesvědčení, že poctivost se v práci nevyplácí. Učí je, že podvádění a vyhýbání se práci jsou nutné pro kariérní přežití.

Tuto hořkou lekci jsem nepřijala jako normu. A proto ji sdílím. Vím, kam nejít. A to je informace z první ruky, která měla pro mou pracovní budoucnost cenu zlata. A když jsem měla na starost děti ze škol nebo brigádníky, učila jsem je, že práce se dá dělat poctivě.

Víte, co si vaše dítě odneslo ze své praxe? A jaká byla ta vaše?