Hlavní obsah
Rodina a děti

Být zdravé dítě vedle nemocného znamená stát tiše ve stínu. Bez lásky a pochopení

Foto: Freepik

Ema sedávala u okna a čekala na příjezd rodičů. Doufala, že jednou dorazí i se sestřičkou, a vše bude lepší.

Ema toužila po rodičovské lásce, kterou zastiňovala vážná nemoc sestry. Pocit neviditelnosti ji provázel dětstvím i pubertou. Teprve vlastní mateřství otevřelo Emě oči, pomohlo pochopit oběti rodičů a nalézt cestu k odpuštění a smíření.

Článek

Ema si dodnes pamatuje zvuk klíčů v zámku. Tentokrát však ne radostný, ale vyčerpaný. Máma a táta se vraceli z ústavu, kde trávili celé dny s Eliškou. Ema je čekala u okna, jak to dělala každý večer, s dětskou nadějí, že tentokrát budou mít čas jen pro ni.

„Emo, běž se podívat na pohádky a pak jdi spát,“ zněla stereotypní věta, která provázela její dětství. Žádné objetí, žádné „jak se máš zlatíčko“, žádné „co jsi dnes dělala s babičkou“. Jen únava v očích a rychlý odchod do kuchyně, kde rodiče tiše počítali peníze na další léčbu.

V sedmi letech Ema ještě nevěděla, co znamená slovo „postižení“. Věděla jen, že Eliška je o tři roky starší, že nežije doma a že kvůli ní jsou máma s tátou pořád smutní. Věděla, že babička říká „ubohá Eliška“ a že se na ni všichni dívají s politováním. Ale ona nechtěla politování. Ona chtěla, aby se někdo díval na ni.

Babička byla jediná, kdo ji hladil po vlasech. Jediná, kdo ji poslouchal, když vyprávěla o školních kamarádkách. Jediná, kdo s ní seděl u večeře a nepočítal přitom na kalkulačce. Ema k ní utíkala, když rodiče zase odjeli do ústavu, a babička ji utěšovala perníčky a starými fotografiemi.

„Tvoji rodiče tě milují, Emičko,“ říkávala babička. „Jen teď mají těžké období.“

Těžké období. Ema tehdy netušila, že bude trvat dalších dvanáct let.

Roky vzdoru

Puberta byla pro Emu obdobím tiché revolty. Ve dvanácti letech už cítila, jak se v ní hromadí vztek. Všechny ty roky čekala a doufala, a teď už věděla, že se nic nezmění. Že pro své rodiče zůstane neviditelná.

„Já to nechápu,“ vybuchla jednou při večeři. „Proč se pořád chováte, jako bych tu nebyla?“

Máma se na ni podívala s takovým bolestivým výrazem, že Ema málem litovala svých slov. Málem.

„Emo, prosím..“

„Ne!“ Ema vstala od stolu. „Celý život jsem tu sama, protože jezdíte za Eliškou. Já vás vůbec nezajímám!“

Tehdy poprvé pohrozila, že odejde. Rodiče se na sebe podívali, ale neřekli nic. Babička jen zavřela oči a povzdechla si.

Trávila více času u babičky, méně doma. Učila se být sama. Učila se, že láska se nedá vyžádat ani vykřičet. Hněv postupně nahradila chladná resignace.

Na střední škole si našla přítele, Pavla. Bylo jí sedmnáct, když spolu začali chodit, a poprvé v životě cítila, že je pro někoho důležitá. Pavel ji poslouchal, objímal, smál se jejím vtipům. Ema se do něj zamilovala hlavně proto, že ji viděl.

Konec a začátek

Když Emě bylo devatenáct let, Eliška zemřela. Ema si pamatuje, jak seděla v černých šatech na pohřbu a čekala, že se něco změní. Nebude důvod jezdit do ústavu, rodiče budou konečně doma. Konečně si sednou jako normální rodina a budou mluvit o něčem jiném než o lécích a rehabilitacích.

Nestalo se to.

Rodiče jako by se utopili v prázdnotě. Táta začal pracovat přesčas, máma rozjela vlastní firmu. Hovořili ještě méně než předtím. Ema viděla, že ani Eliščina smrt nic nezmění. Že pro své rodiče zůstane neviditelná.

O rok později se Ema s Pavlem vzali. Bylo jí dvacet a říkala si, že takhle to má být – rychle pryč z domu, rychle k někomu, kdo ji bude mít rád.

Prozření

Teprve když Ema po dvou letech manželství otěhotněla, začalo se něco měnit. První pohyb dítěte v břiše ji rozechvěl způsobem, kterým nečekala. Noci trávila bdělá, zmítaná strachem, jestli bude dobrá matka. Při první ultrazvukové prohlídce se dívala na malinké srdíčko na monitoru a cítila, jak se jí tají dech.

Když se narodila Terezka, Ema na ni pohlédla a najednou věděla.

Najednou pochopila, co její rodiče cítili, když se jim narodila Eliška. Tu obrovskou, převracející lásku, která vás změní na bytost, jež by pro své dítě udělala úplně všechno. Dokázala si představit, co museli prožít, když se dozvěděli o Eliščině diagnóze. Ten zdrcující strach, beznaděj, ale také tu houževnatou lásku, která nezná hranice.

Objímala svou dceru a představovala si rodiče, jak objímali Elišku. Neprospané noci, prolité slzy, střídání nadějí a zklamání. Vydané peníze, vyzkoušené léky, navštívení specialisté. A přitom se neustále starali, aby Eliška cítila lásku, ne bolest.

Ema si uvědomila, že její rodiče neměli sílu na dvě děti. Že láska k Elišce je vysála úplně, nezbylo jim nic pro ni. Nebylo to proto, že by ji nemilovali. Bylo to proto, že láska k postiženému dítěti je tak intenzivní, tak vyčerpávající, že pohltí všechno.

Sedm let poté, co Terezka začala chodit do školy, Ema porodila syna Martina. Když držela v náručí své druhé dítě, uvědomila si něco bolestivého: cítila vyčerpání. Noci bez spánku a neustálá péče ji vysávaly. A Martin byl zdravý.

Teprve tehdy pochopila, co znamenalo starat se o Elišku. Té noci zavolala rodičům.

Smíření

„Mámo,“ řekla do telefonu, „chtěla bych, abys přijela.“

Máma přijela druhý den. Seděly spolu v kuchyni, Terezka si hrála na koberci, Martin spal. Ema se na svou matku podívala a poprvé v jejích očích neviděla únavu, ale smutek. Hluboký, dlouhý smutek.

„Mámo, promiň,“ řekla tiše a začala natahovat.

Máma se na ni podívala nechápavě.

„Promiň za to, že jsem nerozuměla. Promiň za ten hněv.“

Máma se rozbrečela. Objímaly se a plakaly obě – Ema nad ztraceným dětstvím, máma nad tím, že jí dcera konečně chápe.

„Nevěděla jsem, jak to vysvětlit,“ šeptala máma. „Jak ti říct, že jsme tě milovali, jen jsme neměli sílu. Eliška potřebovala všechnu naši lásku.“

„Vím,“ řekla Ema. „Teď už vím.“

Vykoupení

Rodiče se po tom rozhovoru stali úplně jinými prarodiči, než jakými byli rodiči. Vozili Terezku na výlety, četli jí pohádky, učili ji vařit. Martina nosili hodiny na ramenou, hráli si s ním, zpívali mu. Ema je pozorovala a viděla, jak se v nich probouzí něco, co roky leželo ladem.

Nebyla to náprava. Emino dětství se nedalo vrátit. Ale bylo to vykoupení – pro všechny.

Babička, která se dožila osmdesáti let, říkala, že konečně vidí svou rodinu celou. Ema jí už neodporovala. Babička měla pravdu. Člověk se stává celým teprve tehdy, když pochopí, že láska má mnoho podob a že někdy musí projít temnotou, aby uviděl světlo.

Terezka a Martin rostli v domě plném smíchu. Jejich prarodiče jim věnovali tu lásku, kterou kdysi nedokázali dát Emě. A Ema jim to dovolila, protože pochopila, že odpuštění neznamená zapomenutí. Znamená to porozumění.

Každý večer, když své děti ukládala do postele, si Ema vzpomněla na sebe jako na malou holčičku, která čekala u okna na své rodiče se starší sestřičkou. A šeptala do tmy: „Eliško, dobrou noc.“

Odpověď nikdy nepřišla. Ale klid ano.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz