Článek
Každý měsíc se odehrává stejné drama. Přijíždí vlak plný hormonů a vy jste na kolejích. Není úniku, není milosti. Vítejte v menstruačním pekle, kde logika odchází prvním spojem a zůstávají jen emoce velikosti nákladního kontejneru.
Příjezd „krvelačné saně“ aneb Když se z andělíčka stane démon
Včera jste byla ještě milá, rozumná bytost schopná racionálního uvažování. Dnes ráno se probouzíte jako někdo úplně jiný. Všechno vás štve, nic není jak má být a svět kolem vás najednou působí jako jedna velká konspirace proti vašemu vnitřnímu klidu.
Manžel se na vás podívá zmateně. „Děje se něco?“ ptá se nevinně. Odpovídáte pohledem, který mluví za vše. Sami nevíte, co se děje. Víte jen, že se děje něco špatného a že za to může celý svět.
Teplota jako věčný problém
Najednou je všude špatně. V obývacím pokoji je moc horko, v kuchyni moc zima. V ložnici se téměř nehýbe vzduch, v pracovně je zase průvan. Na balkoně praží slunce, ve sklepě panuje sibiřský mráz. Chodíte po bytě jako ztracená duše a hledáte to jedno místo, kde by se dalo existovat.
„Šílené, nikde není ideálně,“ vzdechnete si a uvědomíte si, že problém možná není v termostatu, ale někde jinde. Jenže toto poznání vás rozčílí ještě víc.
Koupelnové dilema aneb Když se z vás stane Čachtická paní
Vana, dříve vaše útočiště klidu a relaxace, se náhle mění v nepřátelské území. Představy o koupeli připomínající hraběnku Báthoryovou vás děsí. Tampon mezitím zpanikařil a vzdal to ještě před začátkem bitvy - utek ze strachu, že to nezvládne, jako dezertér z pole. (Možná se identifikuje jako ryba, ne menstruační pomůcka.)
Výsledek? Koupel ve vlastní krvi by byla historicky autentická, ale prakticky problematická. Rozhodujete se pro sprchu - rychlou, efektivní, bez pocitu, že napodobujete středověké vraždění.
Manžel stojí u dveří, zírá a mumlá něco o tom, že tohle ve svatebních slibech nebylo. A že mě prý reklamuje u maminky. No jasně. Hrozně vtipné.
Pracovní peklo
V práci je všechno špatně. Nikdo vám nerozumí - ani šéf, ani kolegyně, ani klienti. Dokonce i kávovar vás zrazuje a odmítá vydat pořádnou kávu. Nic není správně, nic nelícuje. Projekty, které včera vypadaly skvěle, jsou dnes katastrofa.
Sedíte u počítače a přemýšlíte, jestli by nebylo jednodušší změnit povolání. Nebo rovnou planetu.
Čokoládová spirála smrti
Odpoledne přichází moment, kdy si říkáte, že si zasloužíte odměnu. Jednu čokoládu. Pak druhou. Třetí je už jen logickým pokračováním. Čtvrtá? Proč ne.
Když zjistíte, že jste snědly celou tabulku, propukne tragédie epických rozměrů. Pláčete nad tím, že budete „tlustá“ a že nemáte žádnou sebekontrolu. Život je nespravedlivý a vy jste jeho obětí.
Řešení? Deka a ovladač od televize. Svět může počkat, hlavně si pustit nějakou slaďárnu, třeba Deník Bridget Jones, a bulet si jak želva.
Den druhý: Zázračné oživení
Druhý den se probouzíte jako nová bytost. Energie přímo překypuje, chcete běhat, chodit na túry, jezdit na kole. Být aktivní! Hlavně aktivní! Nejste přece z cukru a nenecháte se omezovat nějakými biologickými pochody.
„Půjdu dnes na dlouhou procházku,“ prohlašujete odhodlaně. Manžel se na vás dívá skepticky, ale neodvažuje se nic říct. Moudrý muž.
Den třetí: Návrat do reality
Procházka z včerejška je jen vzdálenou vzpomínkou. Bolest přichází jako tsunami a s ní i vlna nadávek. Proč zrovna vy? Proč ne chlap?
Nutný návrat do práce doprovází naštvanost, která by dokázala rozpálit oheň i ve vlhkém dřevě. A všichni to vědí, takže se vám radši klidí z cesty.
Den čtvrtý: Falešná naděje
Ráno máte pocit, že krvelačná teta konečně odjela. Věříte svému tělu a rozhodujete se jít jen tak bez jakékoliv přípravy. Jste konečně osvobozená!
V práci pak zjišťujete, že teta jen vstala déle po opici a teď je zpátky s dvojnásobnou silou. Následuje rychlý přesun na toaletu a likvidace napáchaných škod. Život je komedie, ve které hrajete hlavní roli, ale scénář jste nedostaly.
Následující dny: Komedie a připomínka
A následující dny? To už je jen komedie, připomínka jako od milence, který si po aktu jen otře úd o vaše stehno a spokojeně odchází.
Řeknu vám, být žena je někdy o nervy. Sice tuto měsíční reprízu nesnášíme, ale jakmile se představení opozdí, jsme na trní a modlíme se, aby minulá epizoda nebyla derniérou.
Tak teta, zase za měsíc.
