Článek
Sedím naproti své kamarádce v jedné z těch předražených kaváren uprostřed nablýskaného obchodního centra. Upíjím si kafíčko a říkám si v hlavě, tolik dětí jsem na hřišti nikdy neviděla.
„A kde máš vlastně děti?“ ptám se kamarádky, když už dobrých dvacet minut probíráme, jaké nové džíny si pořídila v poslední slevové akci. Mávne rukou směrem kamsi za sebe. „V kině. Dávají nějaké animáky. Co se jim tam může stát?“ Polknu odpověď, která se mi dere na jazyk. Opravdu? Nechala jsi dvě děti ve věku osm a deset let samotné v kinosále plném cizích lidí?
Bydlím kousek od tohoto obchodního domu, takže moc dobře vím, jaké skupinky lidí sem pravidelně přijíždějí. Přes týden je to ráj obchodníků a řemeslníků, kteří si tam jezdí pro svačiny a obědy. Když padne víkend, prázdniny, tak je tu plno rodin s dětmi. A kolem výplatních termínů? To je teprve koncert! Narváno, že lidi parkují i u naší bytovky.
Typický scénář takového „rodinného výletu“ znám nazpaměť: Rodiče táhnou znuděné potomky od výlohy k výloze. Děti se střídavě loudají, protáčejí oči a modlí se, aby nepotkaly nikoho ze školy. Protože upřímně - sledovat spolužáka, jak trpělivě čeká, než si maminka vyzkouší třicáté šaty? Totální trapas!
„A co plánujete po kinu? Zastavíte se někde na výlet po cestě domů?“ vyzvídám u kamarádky.
„Zajdeme na mekáč nebo pizzu, podle jejich nálady. Pak ještě musím do pár obchodů. Když nebudou zlobit, něco jim i koupím, ať mám klid. Jinak si zas budou stěžovat tatínkovi, jaká jsem držgrešle. A když přece jen budou zlobit, tak zmrzlina nebo dort to jistí.“
S bývalým partnerem jsou od sebe tři roky. Ze začátku mi jí bylo líto, přeci jen zůstala s dvěma dětmi sama. Jenže David si našel novou partnerku a s příchodem společného potomka si uvědomil, že jako táta u starších dětí selhal. A tak se teď velmi snaží, kupuje jim drahé věci, bere je na společnou dovolenou. A kámoška nemůže unést, že její děti mají rády jeho novou partnerku i maličkou.
Celý den v konzumním pekle. A tohle má být ten vysněný společný čas? Asi budu za starou konzervu, ale musím přiznat, že jsem neskutečně vděčná svým rodičům. Místo nablýskaných chodeb obchoďáků jsme prolézali zříceniny hradů. Místo přesolených hranolků jsme si opékali buřty. A víte co? Neměli jsme mnoho peněz, ale měli jsme dobrodružství. Skutečné zážitky. Věci, které nejdou koupit v žádném obchodě, ani když je zrovna 50% sleva.
Do obchodu jsme museli jen v případě, že se vybírala nová obuv. Jinak si naši radši zajeli na nákup bez nás, bylo to pro ně rychlejší a efektivnější. A my jsme si užili aspoň pohodičku u babičky, která nás obskakovala. Opravdu jsme netrpěli.
Když se kamarádka zvedá, že „musí pro děti“, dívám se na účtenku - dvě kávy za cenu, za kterou bychom mohli mít hezký výlet v přírodě i s občerstvením. A říkám si, kolik skutečných vzpomínek se dá koupit za jeden den v obchodním centru? Kolik skutečné radosti přinese další plastová hračka? Nebo jedna jízda na vláčku v obchoďáku.
Zatímco sleduji svou kamarádku, jak spěchá do kina, aby tam konečně vyzvedla děti, uvědomuji si, že nikdy nepochopí, o co přichází. A hlavně, o co připravuje své děti. Také berete děti na výlet do obchoďáku?
