Článek
Často vidíme v diskuzích pod články výčitky: „Jak je možné, že nikdo nepomohl? Proč lidé jen prošli kolem?“ Pravda je taková, že realita bývá složitější, než se na první pohled zdá. Ráda bych se s vámi podělila o vlastní zkušenost z centra Plzně, která mi otevřela oči a ukázala, proč někdy lidé váhají podat pomocnou ruku.
Jednoho dne jsem procházela s partou centrem města, taková ta společná cesta na tramvaj po večeři. Na rohu náměstí jsme viděli ženu, kterou škrtil statný chlap. Všichni jsme nelenili a vyrazili slečně poskytnout pomoc.
Celá rudla pod tlakem rukou toho chlapa a lapala po dechu. Když jsme hlasitě řekli: „Ať jí nechá být!“ Chlap se jen otočil, jako vyděšený beránek. A ta dívka? Spustila na nás lavinu nadávek a urážek, ať jí laskavě nekazíme předehru.
Časem na tím člověk mávne rukou, ale pak jsem o pár měsíců později zase měla chuť někoho zachránit.
Co byste dělali vy, kdybyste viděli ležet čistě oblečeného a čistého dědu na chodníku? Asi byste mu šli také nabídnout pomoc, ne? Já se k němu sehla a zeptala se, jestli je mu dobře, jestli nepotřebuje pomoc. A i tady jsem narazila, zase jsem se o sobě něco nového dozvěděla. On si totiž člověk může odpočívat, kde a kdy chce. I když to vypadá, že ho trefil šlak.
Poslední pomoc jsem poskytla muži, kterého napadl mladík na koloběžce. Vrazil mu pár pěstí, kopal mu do auta a pán byl evidentně v šoku. Seběhlo se následně více lidí, aby se pána zastali. Což mladíka vyděsilo a frnknul na koloběžce.
A pán? Ujel. Celý od krve rychle prchal pryč, i když byl v právu. Do teď si říkám, co se mu v té hlavě spustilo. Měl zákaz řízení? Nebo prostě jen byl tak v šoku, že ho pud sebezáchovy donutil jít pryč?
Je smutné, že podobné zkušenosti mohou člověka odradit od další snahy pomáhat. Když několikrát narazíte na negativní reakci, přirozeně si příště dvakrát rozmyslíte, zda do podobné situace znovu vstoupit. A tak se kruh uzavírá.
Čím méně lidí má odvahu nabídnout pomoc, tím více případů, kdy někdo skutečně potřebující zůstane bez pomoci.
Přesto věřím, že bychom neměli rezignovat na základní lidskou solidaritu. Možná je řešením naučit se lépe rozpoznávat situace, kdy je naše pomoc skutečně potřebná, a kdy je lepší respektovat přání druhého být ponechán o samotě. Není to jednoduché, ale stojí za to se o to pokusit.
Příště, až budeme svědky situace, kdy někdo prošel kolem člověka v nouzi bez povšimnutí, možná si vzpomeneme, že i oni mohli mít podobnou zkušenost jako já. Možná to nebyla lhostejnost, ale nejistota pramenící z předchozích negativních zážitků, která je vedla k tomu, že nezasáhli.
Znám případy lidí, kteří v dobré víře pomoc byli okradeni. Svět se prostě zbláznil, čemu tedy věřit? Má smysl ještě být lidský? Nebo jen radši chodit s hlavou dolů a nevšímat si toho, co se děje kolem nás?
Anketa
Chtěla jsem být dobrým člověkem, i když je to těžké, budu se o to snažit dál. A co vy?
