Článek
Sedím v kupé rychlíku směřujícího na Moravu. Prší. Kapky bubnují na sklo okna a vytvářejí hypnotizující melodii, která se mísí s monotónním klapotem kol. Jsem ponořená do knihy, když se dveře otevřou a dovnitř vstoupí elegantní starší dáma. Na první pohled je jasné, že není obyčejná.
„Je tu volno?“ zeptá se
Přikývnu a ona se usadí naproti mně. Má na sobě dokonale padnoucí džíny, lněnou halenku a kolem krku šátek, který by mohl být z butiku v Miláně. Její stříbrné vlasy jsou sestřižené do moderního mikáda, které by slušelo i ženě o několik dekád mladší. Je to, jak později v duchu poznamenám, opravdu „šik babča“.
Po chvíli mlčení začne rozhovor
Marina mi vypráví, že se po 30 letech vrátila do Česka, které opustila kvůli lásce. „Milan byl má první velká láska,“ říká s hořkým úsměvem. „Plánovali jsme budoucnost, dokud jsem nezjistila, že si domů vodí jiné.“ Hlas se jí nezachvěje – bolest už vyprchala, zůstala jen jizva.
„Utekla jsem,“ pokračuje
„Po škole jsem odjela na Západ jako au-pair a neohlédla se.“ Z chůvy se vypracovala na průvodkyni na lodích. Projezdila Karibik, Středomoří, Austrálii. „Už ani nevím, co jsem viděla a co jen četla v průvodci,“ směje se. Ale v hlase je melancholie. „Čím víc jsem cestovala, tím víc mi chyběl domov.“
„Domov?“ podivím se
„Viděla jste nejkrásnější místa světa!“ „Právě proto,“ odpoví. „Nikdy jsem nepoznala svou zemi – hrady, Český ráj, Jeseníky.“ Pak se odmlčí, v oku slza. „Nejvíc mě mrzí, že jsem nebyla u rodičů, když mě potřebovali. Matka umírala na rakovinu, já byla na Novém Zélandu. Nestihla jsem ji. Táta odešel o tři roky později – demence ho vzala, a já tam nebyla.“
„A děti,“ dodá tiše
„Nikdy jsem je neměla. Cestování mi vzalo čas.“ Marina hledá odpuštění a kořeny. „Teď mám byt v Olomouci,“ říká. „Každý víkend jezdím někam jinam, dnes mě čeká Mělník, Veltrusy, příště třeba Mariánské lázně.“ Její oči sice září, ale pod tím je vidět smutek ženy, která objevila, co je důležité pozdě.
Rozloučila se a utíkala na další vlak
Během chůze mi došlo, že mi Marina dala velmi cennou lekci. Někdy musíme odcestovat na konec světa, abychom pochopili, že ti nejdůležitější lidé v našem životě jsou často ti, které jsme opustili. A čas, který jsme s nimi mohli strávit, je tím nejcennějším, co jsme kdy měli.
A možná, že pravé dobrodružství nezačíná na dalekých plážích nebo v exotických velkoměstech. Možná začíná tam, kde máme své kořeny – ve vztazích a místech, která jsme možná příliš dlouho považovali za samozřejmá.
