Článek
Vždycky jsem si myslel, že nejhorší chvíle v životě muže nastane, až žena pronese větu: „Musíme si promluvit.“ Mýlil jsem se. Ta opravdová hrůza začíná ve chvíli, kdy vykoukne z okna a zvolá: „Už jsou zralé třešně! Rychle mi je natrhej, chci udělat bublaninu!“
Z pokojného víkendového rána je najednou akční thriller. Muž, který se těšil na fotbal, se promění v kaskadéra bez pojištění a zkušeností.
Prvotní šok
Když se na strom podívám zblízka, chápu, proč je v nemocnicích v červenci plno. Ten strom je vysoký jako dvoupatrový dům a ty nejhezčí třešně visí samozřejmě až úplně nahoře. Ty dole jsou buď zelené, nebo vypadají, jako by je použil jako toaletu celý holubí svět.
„To bude hračka,“ uklidňuju se. Vždyť jsem chlap! Lezl jsem na stromy jako malej. Že to bylo před třiceti lety a že jsem od té doby přibral dvacet kilo, to jsou jen drobnosti.
Rozhodnu se, že žebřík nepotřebuju. Objímám kmen jako medvěd a snažím se vyškrábat nahoru. Kůra je kluzká a já se držím tak pevně, že mám pocit, že strom dusím. Po chvíli se mi podaří dostat sotva půl metru nad zem, pak sjedu dolů a skončím na zádech. Triko má díru, ruce odřené a z oken určitě koukají sousedi a baví se na můj účet.
„Jak to jde?“ ozve se z kuchyně.
„Skvěle!“ zakřičím a utírám krev z ruky do kraťasů.
Židle a bedna – geniální plán
Vzpomenu si na plastovou židli. Postavím ji pod strom a opatrně na ni lezu. Židle se prohýbá jako trampolína, ale drží. Utrhnu prvních pár třešní.
„To je všechno?“ ptá se žena z okna.
V misce je sotva deset kousků. Na bublaninu je jich potřeba tak padesátkrát víc.
„Neboj se ničeho, pracuju na tom!“ volám.
Židle nestačí. Stavím na ni bednu od piva. Konstrukce má teď dva metry a stabilitu kolotoče po vesnické pouti. Ale jsem už blízko cíle! Přece nepůjdu pro žebřík, je zaházený v garáži za zaparkovaným autem.
Natahuju se pro tu největší, nejčervenější třešeň a v hlavě mi zní:
„Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, sladký třešně zrály a teplej vítr vál.“
V tu chvíli se bedna rozpadá, židle praská a já letím dolů s rukama plnýma třešní. Dopadnu na záda těsně vedle záhonu růží, ale třešně držím! Jsem hrdina!
Sice mi chybí dech a pět minut se nehýbu, ale miska se plní.
Štafle z pravěku
Nakonec jdu pro štafle. Staré, rezavé, pamatující snad ještě stavbu domu. Křupou jak kosti, ale drží. Postupně, větev po větvi, trhám třešně. Jsem přesný a efektivní.
„Nemohl bys pohnout? Návštěva přijde za dvě hodiny!“ ozve se znovu z kuchyně.
Pod tlakem času začínám riskovat. Lezu rychleji, natahuju se dál, visím v koruně jako akrobat. V hlavě mi běží jediná myšlenka: natrhat všechny třešně, nebo budu večer bez večeře.
Velký návrat
Po hodině se vracím s velkou mísou třešní. Jsem odřený, špinavý, mám modřiny i na zadku, ale úkol je splněn.
„To je všechno?“ ptá se žena.
Zírám na ni nechápavě. „Jak to myslíš? Vždyť je to plná mísa!“
„Jo, ale na bublaninu, na zavařování a na mražení to nestačí…“
Teprve teď chápu, proč se v červenci prodává nejvíc teleskopických tyčí na ovoce a proč má soused každý rok nový žebřík.
„Miláčku,“ říkám opatrně, „co kdybychom ty třešně koupili v obchodě?“
Pohled, který dostanu, by porazil i medvěda.
Nakonec lezu na strom ještě třikrát. Bublanina je vynikající, návštěva nadšená a já mám páteř zkroucenou jak šroubovici. Příští rok si koupím teleskopickou tyč. Nebo zaměstnám kluka sousedů za úplatek.
Nicméně bublanina stála za to. Snad si ta moje brzo ještě nevymyslí švestkové knedlíky. Jinak se hodím marod.
Příběh je inspirovaný mým kamarádem Vaškem, který třešně zvládl očesat bravurně, ale u švestek mu už noha podjela, a tak si pak dal půl roku nemocenskou.
