Článek
V rodině Naďi existovalo tiché napětí. Dědeček stál vždy trochu stranou, uzavřený do sebe jako osamělý strom, ke kterému se nikdo z prvních vnoučat nedokázal skutečně přiblížit. Žil ve vlastním světě. Měl novou rodinu a v ní dceru, která se narodila až poté, co Naďa dávno kreslila své první obrázky.
Když byla malá, brala to osobně. Nerozuměla chladnému odstupu, který mezi nimi panoval. Tehdy ještě nechápala, že ta bariéra nesměřovala jen k nim. Dnes ví, že to byla zeď, kterou si dědeček vystavěl sám. Chránila ho před bolestí, kterou si nesl z vlastního dětství.
Kořeny v minulosti
Jeho příběh začíná za války na Slovensku. Narodil se do chudé rodiny jako jedno z dalších dětí. Rodiče už neměli sílu ani prostředky na to, aby se o něj starali. A tak ho poslali k bezdětné tetě. Ocitl se daleko od sourozenců i domova.
Byl to malý kluk, který nechápal, proč nemůže být se svou rodinou. I když byla teta hodná, stále cítil prázdno. Tohle rané odmítnutí se s ním táhlo celý život. Vyrostl z něj muž, o kterého měly ženy zájem, ale který postrádal vnitřní výbavu pro hlubší vztah. Jeho první manželství skončilo rozvodem a role otce mu zůstala cizí.
Když se narodili Naďa a její bratranci, neprojevil o ně žádný zájem. Založil si novou rodinu, ve které se stal znovu otcem. Tentokrát jiné dceři.
Zlost a pochopení
Naďa cítila roky v sobě zlobu. Nejen za sebe, ale i za babičku, mámu a strýce. Za všechno, co jim děda udělal. Jeho nová rodina jí dlouho připadala jako důkaz, že je jednodušší utéct před minulostí, než se postavit vlastním selháním.
Postupně ale začala poznávat střípky jeho života. A s každým dalším zjištěním se její hněv měnil. Uvědomila si, že ten muž nikdy nedostal šanci naučit se milovat. V dětství ztratil to nejcennější – pocit bezpečí a sounáležitosti. A tak si kolem sebe vystavěl neviditelnou zeď, která chránila jeho zraněné nitro. Zároveň ale držela ostatní v bezpečné vzdálenosti.
Změna přišla s nemocí
Ve stáří, když vážně onemocněl, se najednou začal zajímat o své první děti. O Naďinu matku a strýce. Možná ho tížilo svědomí. Možná v samotě stáří hledal ztracené vztahy. Na chvíli to vypadalo, že se propast mezi nimi začíná zmenšovat.
Brzy se ale vše vrátilo do starých kolejí. Stal se opět uzavřeným, nevrlým dědou, který i v nemoci nedokázal ocenit pomoc svých dětí. Chlad zůstal. A s ním i pocit promarněné příležitosti.
Naďa si uvědomila, že některé zdi jsou příliš pevné. A některé rány příliš hluboké na to, aby se kdy uzdravily.
Nové pochopení
Dnes často přemýšlí, jak by všechno mohlo být jiné. Kdyby tehdy jeho rodiče našli způsob, jak si ho nechat, možná by z něj vyrostl laskavý muž. Možná by strejdu učil rybařit a vyprávěl mu příběhy ze svého mládí. Jenže okolnosti, chudoba a válka ho formovaly jinak.
Naďa dnes stojí před tou neviditelnou zdí s novým porozuměním. Už ví, že její děda byl zraněné dítě, uvězněné v těle dospělého. Člověk, který nikdy nepoznal láskyplný domov, a proto ho neuměl vytvořit ani pro ostatní.
Ten kolotoč bolesti, který se předával z generace na generaci, u ní končí. Rozhodla se minulost přijmout, ale nepokračovat v ní dál. A svým dětem se snaží být tím nejlepším vzorem, mámou, ale i kamarádkou.
