Článek
Přiznávám se. Patřila jsem k těm řidičům, kteří občas nechápavě kroutí hlavou nad cyklisty, kteří ignorují cyklostezky a místo toho se proplétají mezi auty na silnici. „Vždyť mají své vyhrazené pruhy, tak proč nás brzdí?“ myslela jsem si pokaždé, když jsem musela zpomalit za nějakým odvážlivcem na dvou kolech.
Dnes jsem ale prozřela. Rozhodla jsem se vyměnit pohodlí auta za odtučňovací jízdu na koloběžce a prožila jsem si na vlastní kůži, jak „skvěle“ je naše město připravené pro nemotorizovanou dopravu.
Optimistický začátek a rychlé vystřízlivění
Prvních sedm set metrů bylo až na výjezd od bytovek v pohodě. Byla jsem dokonce ráda, že jsem si vzala koloběžku místo kola, která je přece jen lehčí pro případy, kdy ji člověk musí chvíli tlačit. Můj optimismus ale neměl dlouhého trvání.
První průšvih na sebe nenechal dlouho čekat, když jsem narazila na konec stezky a pouze strmé schody pro pěší. Žádná možnost projet. „Nevadí,“ řekla jsem si, „objedu to okolo rodinných domků, tam nebude takový provoz jako na hlavní silnici.“ Na silnici bych nejela, mám z ní opravdu respekt.
Stezka, nebo bludiště?
Vyhlížela jsem jakoukoli stezku, ale ta nikde. Nakonec jsem se musela vrátit k hlavní silnici a napojit se na jiný úsek směrem do centra. Chvíli jsem poslušně vedla koloběžku po chodníku, abych nedostala pokutu za jízdu tam, kde nemám.
Pod kopečkem konečně úleva, objevila se stezka! Sice s vybledlým značením, ale konečně něco. „Teď už to půjde,“ myslela jsem si naivně. A šlo to… asi kilometr. Pak jsem zahlédla zákaz vjezdu pro cyklisty a šipku, která mě posílala na druhou stranu ulice, abych pokračovala v protisměru.
Přecházej sem, přecházej tam
Když to bylo značeno jako objízdná trasa, proč ne? Poslechla jsem. Po chvíli další značka - mám se vrátit zpět. Takže znovu na přechod, přejít na druhý konec a pokračovat dál.
Po 800 metrech najednou konec stezky. Tradá! Buď jdi pěšky, nebo jeď po silnici. Tak jsem šla pěšky. Dalších 600 metrů a konečně zase stezka. „Super, zase pojedu,“ pomyslela jsem si.
Ano, jela jsem… asi 800 metrů, než jsem opět musela přejít na druhou stranu a pokračovat dalších 900 metrů. Pak zase přejít, protože stezka pokračovala na druhé straně ulice. Posledních cca 1000 metrů jsem konečně dojela do cíle.
A cesta zpět? Vzala jsem to jinou trasou a bylo to bohužel podobné..
Na zastávce je cyklista neviditelný
A to nemluvím o situaci, kdy stezka vedla kolem zastávky MHD. Lidem čekajícím na autobus bylo naprosto jedno, že nemohu projet. Stáli roztroušeni po celé šířce stezky, jako by byla jen rozšířením chodníku pro jejich pohodlí.
Upřímná omluva
Takže, milí cyklisté, z celého srdce se vám omlouvám. Až dosud jsem nechápala, jakým peklem musíte každý den projíždět. Když město hrdě prohlašuje, že vytváří čím dál více prostoru pro cyklisty, aby nemuseli jezdit po silnici - je to ve skutečnosti jen prázdná fráze.
Jedna jediná jízda stačila, abych prozřela. Stezky jsou nesouvislé, nutí vás neustále přecházet z jedné strany ulice na druhou, někde náhle končí bez varování nebo alternativy.
Teď už chápu, proč mnozí z vás raději riskují jízdu mezi auty. Je to často bezpečnější a plynulejší než kličkování po rozkouskovaných stezkách, které vypadají, jako by je projektoval někdo, kdo v životě na kole neseděl.
Co s tím?
Mám ze sebe radost, že jsem nejela autem a užila si sluníčko i pohyb. Zároveň jsem ale naštvaná z toho, že stezky opravdu stojí za starou belu.
Možná by stálo za to, aby si představitelé města vyzkoušeli cestu do práce na kole nebo koloběžce. Třeba by pak pochopili, že nestačí jen natřít na silnici pár piktogramů kola a prohlásit, že jsme „cyklistické město“.
A vy, kteří jste dosud nechápali cyklisty stejně jako já? Vyzývám vás - zkuste si to. Jednu cestu. Pak mi řekněte, jestli vám to taky změnilo pohled na svět.
P.S.: Příště už nebudu tolik nadávat na cyklisty na silnici. A na další jízdu vyrazím mimo město, na opravdovou stezku.
