Článek
V dnešní uspěchané době se vztahy často vyvíjejí rychlým tempem. Existují však příběhy, které překonávají všechna očekávání. Příběh Tomáše a Romany je právě takovým případem. Těhotenství, zásnuby, svatba, narození dítěte i žádost o rozvod, vše během jediného roku.
Když se Tomáš a Romana potkali u něj na firmě, byli oba poznamenáni bolestnými rozchody. Sdíleli své příběhy, své pocity, křivdy, a to je rychle sblížilo. Neuplynul ani měsíc a již spolu sdíleli domácnost. Krátce nato zjistili, že čekají dítě, ale rozhodli se tuto novinu před ostatními tajit, aby své štěstí „nezakřikli“.
Tomáš, zmítaný pochybnostmi, se svěřil blízkému příteli. „Jsme spolu tak krátce, čekáme dítě, ale vždyť se ještě pořádně neznáme,“ vyjádřil své obavy. Kamarád mu však dal jasně najevo, že na takové úvahy je již pozdě. „Budeš táta a měl by ses k tomu postavit čelem,“ řekl mu bez obalu.
Tomáš si vzal jeho slova k srdci. Dřel do úmoru, aby zajistil rodinu, a ještě po práci vařil a uklízel, protože věděl, že Romana tyto činnosti nesnáší. Každý večer padal vyčerpáním, ale neřekl ani slovo. Romana si jeho péči užívala a v duchu se radovala, že konečně unikne z nenáviděné práce, kde se cítila jako ve vězení. Nikdy se tam nepředřela. Moc dobře věděla, jak si práci ulehčit, a stejný přístup uplatňovala i doma s Tomášem.
Svatba byla pro Romanu triumfem. Konečně získala status vdané ženy! Jenže brzy se začala nesnesitelně nudit. Tomáš nebyl nikdy doma, a když už ano, pořád něco dělal. Žádná zábava, žádné vzrušení. Nedočkavě vyhlížela porod jako změnu nudné rutiny.
Když se narodila malá Anežka, Tomáše zaskočil Romanin chlad k vlastnímu dítěti. Plínky jí „smrděly“ a všude s malou chodit odmítala. „Proboha, vždyť to vypadá, jako by to dítě ani nechtěla!“ běželo mu hlavou, když pozoroval její znechucený výraz při každém pláči jejich dcery.
Po několika dnech se Romanino chování změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou byla vzornou matkou, ale manžela jako by vymazala ze svého života.
„Potřebuji si odpočinout, chci na kafe s Klárou,“ oznámila jednoho dne a Tomáš ji podpořil. Hodiny ubíhaly a po Romaně ani stopy. Telefon nezvedala. Tomáš propadal panice. Co když se jí něco stalo? Obvolal všechny, koho znal, ale nikdo o ní nevěděl.
S bušícím srdcem už sahal po telefonu, aby zavolal policii, když před domem zastavilo neznámé auto. Z vozu vystoupila Romana, ruku v ruce s mužem, kterého Tomáš nikdy neviděl. Ledově oznámila: „Odcházím od tebe, vracím se k Štefanovi.“
Tomáš zařval bolestí a vztekem: „Co to sakra má znamenat?! Ty si jen tak odejdeš?! “
Romana se jen ušklíbla: „Uvidíme se u soudu kvůli výživnému. A Tomáši… díky za všechno.“ Ten úsměv, ten pohled. V tu chvíli Tomáše jako by polil ledový déšť. To nebyla náhlá zrada. To byl plán.
Tomáš držel v ruce maličkou ponožku Anežky a hlavou mu lítalo tisíce otázek. Jak moc byl slepý? Byla to od ní jen taktika, jak z něj dostat peníze? A proč se nakonec vrátila k někomu, koho dříve líčila jako svého největšího nepřítele?
Možná se odpovědi nikdy nedočká. Nebo je brzy uslyší na místě, kde se nesmí lhát. A bude trvat na testu otcovství.
