Článek
Srpnové slunce pálilo nedaleko Vysočiny s neúprosnou silou, ale Domča ani Tonda horko nevnímali. Seděli u rybníka na okraji tábora, kde se před měsícem seznámili, a počítali dny. Čtrnáct. Tolik jim ještě zbývalo do konce léta, do okamžiku, kdy se jejich cesty rozdělí na tři sta kilometrů.
Tonda byl na táboře jako jeden z vedoucích. Domča se tam ale ocitla úplnou náhodou – ne jako účastnice, ale jako „ta pěkná holka z vedlejší vsi“. Léto trávila u babičky a dědečka, které bezmezně milovala. Pomáhala jim na zahradě, chodila na houby s babičkou a poslouchala dědečkovy historky, ale večery patřily rybníku a partě z tábora. A právě tam poprvé zahlédla Tondu.
„Víš co,“ řekla mu a přitiskla se k němu blíž, „babička mi včera vyprávěla, jak s dědou vydrželi dva roky na dálku. Když musel na vojnu do Košic.“
Tonda si povzdechl. Věděl, kam tahle konverzace směřuje. „To bylo kdysi, Domčo. Tenkrát lidi nečekali odpověď na zprávu do dvou minut.“
„Ale právě!“ rozesmála se a otočila se k němu čelem. Její oči zářily nadšením, které ho současně očarovávalo i děsilo. „Dneska máme přece všechno jednodušší. Můžeme si volat, vidět se přes kameru, psát si…“
Za měsíc budeš mít plnou hlavu školy. Já taky, a do toho mi začne autoškola.“ Tonda se snažil znít rozumně, i když mu srdce tlouklo jako šílené. „Poznáš nové lidi, já určitě taky. Poznáš nové lidi, já taky. Jednou ti nenapíšu hned a bude po lásce.“
Domča se odtáhla. „Mluv za sebe! Já na tebe myslet nepřestanu!“ V jejím hlase se objevil smutek a naštvání.
Tonda mlčel a koukal na hladinu. Miloval ji. Miloval způsob, jakým se smála jeho vtipům, jak zpívala u táboráku, jak dokázala najít krásu v nejbanálnějších věcech. Ale bylo mu jen sedmnáct. Představa, že by každý víkend jezdil do Budějovic nebo ona do Ostravy, mu připadala nereálná.
„Babička říkala,“ pokračovala Domča tišeji, „že když má člověk opravdu rád, tak se vzdálenost nedá překonat, ale překlenout. Jako most. A že láska, kterou si musíš zasloužit čekáním, je o to vzácnější.“
„Tvoje babička je romantička.“
„A ty ne.“ Usmála se smutně. „Proto si rozumíme. Já věřím na pohádky, ty na logiku. Možná právě proto to může fungovat.“
Tonda se na ni podíval. Viděl v jejích očích takovou naději, že ho to bolelo. Možná měla pravdu. Možná stačilo zkusit to, ve co věřila. Možná láska opravdu dokázala překlenout tři sta kilometrů.
„Čtrnáct dní,“ řekl nakonec a vzal ji za ruku.
„Čtrnáct dní na to, abych tě přesvědčila, že to zvládneme,“ odpověděla a pevně mu stiskla prsty.
Slunce pomalu klesalo k obzoru a oni věděli, že bez ohledu na to, jak jejich příběh dopadne, tyto dva týdny budou nejkrásnější v jejich životě. Protože někdy nejcennější není to, co trvá navždy, ale to, co prožijeme naplno.
