Článek
„Jsme jen kamarádi.“ Kolikrát už jste tuhle větu slyšeli či řekli? A kolikrát jste u ní cítili, že v ní něco nesedí? Že zatímco jeden to myslí smrtelně vážně, ten druhý jen předstírá, že mu to stačí?
Otázka přátelství mezi mužem a ženou je stará jako lidstvo samo a nese s sebou tíhu neopětovaných pohledů, nevyslovených tužeb a především – platonických lásek, které dokážou víc ublížit než cokoli jiného.
Je vůbec možné, aby existovalo ryzí přátelství, kde ani jeden nechová k tomu druhému hlubší city? Nebo je to spíš tak, že jeden vždycky, minimálně skrytě, doufá v něco víc?
Tiché touhy a skryté naděje
Často se stává, že přátelství začíná nevinně. Společné zájmy, podobný smysl pro humor, snadné konverzace. Všechno se zdá být perfektní. Ale pak se do hry vkradou city.
Jeden z dvojice se začne dívat na toho druhého nejen jako na společníka, ale jako na potenciálního partnera. Začne si všímat drobných gest, náznaků, které by mohly znamenat víc. Každý letmý dotyk, každý prodloužený pohled, každá laskavá poznámka je analyzována s nekonečnou nadějí.
A ten druhý? Ten často nic netuší. Nebo tušit nechce. Vnímá jen pohodlné a bezpečné pouto, které nechce narušit. Vidí jen „kamaráda“, oporu, rameno k vyplakání, parťáka na všechno. Ironií je, že právě tyhle vlastnosti, které ho dělají skvělým přítelem, jsou zároveň tím, co v tom druhém probouzí lásku.
Když „kamarád“ znamená „nechci tě“
Pro toho, kdo miluje platonicky, je tato situace nekonečnou spirálou bolesti. Musí sledovat, jak jeho objekt touhy randí s jinými, svěřuje se mu se svými milostnými problémy, možná ho dokonce žádá o radu.
Každá zmínka o „té třetí osobě“ je jako bodnutí. A přitom musí předstírat radost, podporu, nezájem. Udržovat fasádu přátelství je vyčerpávající divadlo, kde hlavní roli hraje předstírání.
A proč to dělají? Často ze strachu. Strachu ze ztráty i toho mála, co mají. Ze strachu, že když odhalí své city, ztratí i to přátelství. A tak se drží naděje, byť sebevíc chabé, že se jednoho dne něco změní, že ten druhý „prozře“.
Může tedy jít o přátelství?
Takže, je to prokletí? Nebo je ryzí přátelství mezi mužem a ženou skutečně možné. Není snadné na to odpovědět. Je možné, že existují výjimky, kde jsou si oba opravdu „jen“ přátelé a nikdy v tom nebylo nic víc. Spíš se vnímají jako bratr a sestra, ale pro mnoho lidí je tahle hranice křehká a snadno se překročí.
Možná je to tak, že přátelství je skutečně možné, ale jen za předpokladu, že jsou karty na stole. Že je jasně daná hranice a oba se cítí navzájem jen přátelsky. Jakmile ale do hry vstoupí jednostranné city, stává se z přátelství spíš tiché trápení, kterému dominují nevyřčené touhy a zpropadená platonická láska.
Co si o tom myslíte vy?
