Článek
Tomáš stál před ordinací a už potřetí kontroloval čas na svém telefonu. Za dveřmi seděl lékař, který měl zkontrolovat jeho bolavé koleno, ale myšlenka na to, že by měl vejít dovnitř, byla pro něj téměř paralyzující. Co když mu řekne špatné zprávy? Co když se bude muset svléknout? Co když…?
„Tomáši?“ vykoukla sestřička ze dveří. „Pan doktor vás očekává.“
Bylo mu dvacet tři let, měřil skoro dva metry a v posilovně zvedal váhy, které by mnozí muži dvojnásobného věku neuzvedli. A přesto cítil, jak se mu potí dlaně, když vstupoval do ordinace.
Doma je nejlépe
„Tak jak to šlo?“ ptala se později jeho matka Lenka, když se vrátil domů.
„V pohodě,“ odpověděl stručně, i když uvnitř byl pořád roztřesený z celého zážitku.
Lenka si povzdechla. Její syn byl chytrý, aktivní a pohledný mladý muž. Na první pohled byste řekli, že má svět u nohou. Ale ona moc dobře znala jeho vnitřní zápasy. Strach z telefonování v práci, úzkost z nových situací, neochotu řešit konflikty osobně.
Nedávno se rozhodl, že by si mohl udělat řidičák. Lenka byla nadšená, ale když došlo na registraci do autoškoly, týdny plynuly a Tomáš stále nenacházel „správný čas“ na zavolání. Nakonec to musela zařídit ona.
Lenka si vyčítá způsob výchovy
Večer, když Lenka seděla s manželem Petrem v obývacím pokoji, přemýšlela o tom, jak Tomáše vychovávali.
„Myslím, že jsme to možná přehnali s tou ochranou,“ řekla tiše.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Petr, aniž by vzhlédl od tabletu.
„Pamatuješ, jak jsme za něj vždycky všechno vyřizovali? Telefony do školy, když byl nemocný. Omluvenky na tělocvik. Jak jsme mu pomáhali s každou volovinou…“
Petr pokrčil rameny. „Chtěli jsme pro něj to nejlepší. Aby neměl stres. Aby se mohl soustředit na důležité věci. Víš, jaký byli naši rodiče. Jsem rád, že měl krásné dětství.“
„Jenže teď má stres z čehokoliv mimo jeho rutinu,“ povzdechla si Lenka. „A ta jeho nová práce.“
První zaměstnání byl test odvahy
Tomáš nedávno dostal nabídku na práci v místní reklamní agentuře. Bylo to poprvé, co by pracoval mezi lidmi. Jeho dosavadní výdělek pocházel z programování webových stránek, které dělal z domova, bezpečně schovaný za monitorem počítače. Ale teď narazil na realitu.
V práci mu pořád někdo volal, ptal se na detaily, jeho názory a on trpěl. Chtěl si v klidu programovat, ale oni ho nutí pořád telefonovat, chodit na schůzky, a dokonce řešit problémy přímo s klienty!
Vrstevníci Tomáše jsou stejní
O týden později se Lenka setkala se svou kamarádkou Martinou. Ta učila na vysoké škole a přišla řeč na dnešní studenty. „Je to divná doba,“ říkala Martina. „Mám ve třídě třicet studentů a většina z nich se bojí mluvit před ostatními. Raději mi pošlou e-mail po přednášce. A když zadám skupinový projekt, nastane panika.“
Tomáš si pomalu zvykal
První dny byly náročné, snažil se práci rozložit tak, aby mu tam nikdo nemohl dát něco nového. Hlavně urgenty, to nesnášel, měl tím rozhozený celý den. Jeho vedoucí, starší pán jménem Karel, měl s mladými trpělivost, chápal, že se na ně musí jinak.
„Víš, Tomáši,“ řekl mu jednou, když šli domů, „život není jako počítač. Nemůžeš ho restartovat, když se něco pokazí. Musíš se naučit improvizovat.“
Bylo to těžké. Tomáš se stále potil, když musel telefonovat. Stále cítil úzkost, když řešil urgentní problémy klientů agentury. Ale každý den to bylo o trochu lepší.
Práce mu dala nový směr
Jednoho večera, když se Lenka vrátila z práce, našla Tomáše, jak sedí u kuchyňského stolu a hledá na internetu byt. „Co to děláš?“ zeptala se překvapeně.
„Koukám na nabídku bytů,“ odpověděl, aniž by vzhlédl. „Kluci v práci říkali, že bych se měl pochlapit a žít ve vlastním. Jinak si takhle nenajdu žádnou super babu.“ (smál se)
Lenka cítila, jak jí vstoupily slzy do očí. Byl to malý krok, ale zároveň obrovský. Její syn se dobrovolně vydával mimo svou komfortní zónu. „To je skvělé, Tomáši, ale pamatuj, že u nás máš vždy své místo,“ řekla tiše.
Tomáš vstal a pevně obejmul svou maminku a tiše ji poděkoval.
Třeba není všem dnům konec
Možná nová generace ještě najde cestu, jak se vymanit z ochranitelských bublin, které kolem nich jejich milující, ale příliš starostliví rodiče vytvořili.
A Lenka a Petr se nakonec naučí, jak být oporou, aniž by museli odstraňovat všechny překážky z cesty svého syna, bez ohledu na jejich špatné zkušenosti z dětství, které je tak silně ovlivnily.
