Článek
V životě často vidíme, jak se vzorce našeho chování opakují, i když jsme si sami prošli podobnou bolestí. Někdy jako bychom zapomněli na vlastní zranění a nevědomky je předávali dál. Tento příběh je o mém příteli Marianovi.
Marianův život se změnil v den jeho osmnáctých narozenin
Místo oslavy a radosti přišlo odhalení, které mu převrátilo svět vzhůru nohama. Dozvěděl se, že je adoptovaný. Jeho život začal jako dítě zakázané lásky v nemocničních chodbách, kde vznikl ze vztahu mezi zdravotnickým personálem. Namísto výchovy biologickými rodiči se dostal do péče bezdětného manželského páru.
Život je ale krutý
Pár let po adopci jeho noví rodiče zemřeli při ošklivé autonehodě. Naštěstí se ho ujala babička z adoptivní rodiny, která mu dala domov a lásku. Přesto rána z odhalení pravdy v jeho osmnácti letech byla hluboká. Tehdy měl přítelkyni, která při něm stála a snažila se mu být oporou v době, kdy se vyrovnával s pravdou o svém původu.
A právě v té době přišla další životní zkouška
Jeho přítelkyně otěhotněla. Marian, který celý život nevědomky nesl tíhu opuštění vlastními rodiči, se náhle ocitl před stejnou volbou. Dokonce zjistil, že má nejspíš ještě bratra, který dopadl úplně stejně jako on.
Bohužel Marian zvolil stejnou cestu jako jeho biologičtí rodiče, utekl před zodpovědností. Zanechal svou partnerku samotnou s jejich nenarozeným dítětem. Odstěhoval se mimo kraj, utekl před vším, i před sebou samým.
Jeho příběh ukazuje, jak hluboko v nás jsou zakořeněné vzorce chování, i když jsme sami byli na jejich druhém konci. Je zvláštní, jak dokážeme způsobit stejnou bolest, kterou jsme sami prožili. Je to jako začarovaný kruh, který se točí dál a dál, dokud nenajdeme sílu ho přerušit. A to zvládne jen pár jedinců.
Útěk není řešení
Někdy je těch životních zjištění najednou tolik, že jediné, co dokážeme udělat, je utéct. Utéct před zodpovědností, před rozhodnutím, před vlastním strachem. Anebo jsme možná jen zbabělci, kteří nedokážou čelit výzvám, jež nám život postaví do cesty. Ať už je pravda jakákoliv, Marianův příběh nám připomíná, jak snadno můžeme svá vlastní zranění přenést na další generaci.
Každá generace má možnost tento kruh přerušit
Vyžaduje to však velkou odvahu podívat se do vlastní minulosti a rozhodnout se jednat jinak. Jen tak můžeme zabránit tomu, aby se bolestivá historie opakovala v nových podobách, s novými lidmi, ale se stejnými jizvami.
A jak dopadlo to dítě?
Vyrostlo do dospělosti, váží si své matky a blízkých. Ví, že někde je jeho biologický otec, ale netrápí ho to. Proč? Měl milující rodinu i bez této „ztracené“ duše. A když i on sám založil rodinu, dal si za cíl jí udržet pospolu a šťastnou. Ať se historie neopakuje.
